Just Friends? [l.h.]

3.část

Krásný letní den, byla neděle a zítra jsou na programu místo školy krásné dlouhé letní prázdniny.
"Ahoj Cale," usmála jsem se a políbili jsme se.
"Ahoj," odpověděl.
"Tak kam to jdeme?" zeptala jsem se.
"Cafe Cassa Mia," řekl.
"To není tak daleko," zamyslela jsem se.
"Jojo," pousmál se.
"Co ti je, zdáš se mi nějak nesvůj," prolomila jsem ticho.
"V pohodě, nic mi není," řekl, ale já věděla, že nic není v pohodě, znám ho hodně dobře.
"Fajn," řekla jsem a ruku v ruce jsme šli do kavárny, tam jsme se najedli. Cal mi řekl, že se mnou potřebuje mluvit, neměla jsem z toho dobrý pocit, nikdy jsem ho neměla, vždy když si chce někdo promluvit, tak to není nic dobrého.
"O čem jsi chtěl mluvit?" zeptala jsem se.
"To až později," usmál se.
"Cale, já poznám, když s tebou není něco v pořádku," objala jsem ho.
"No, to je možný," řekl a mírně se odsunul.
"Cale," řekla jsem.
"Ano?" nadzdvihl obočí.
"Já jen, jestli víš, že tě miluju," odpověděla jsem.
"Vím, taky tě miluju," pousmál se. Pomalu jsme dojídali a šli jsme ruku v ruce zpátky.
Po chvíli Cal zastavil, byli jsme na začátku naší ulice, pár kroků od mého domu.
"Co je?" nechápala jsem ho.
"Mederith, já už to v sobě nemůžu dál držet," řekl.
"Ale co?" Calum pustil mou ruku.
"Já vím, že mě po tomhle budeš nesnášet, já Medie, mám tě rád, ale my spolu nebudeme šťastný, vždycky tady bude někdo, kdo tě bude mít rád víc, než mě, s ním budeš víc šťastná, než jsi kdy byla se mnou. Musím se s tebou rozejít, časem to pochopíš, já pro tebe nejsem ten pravý, to on je," usmál se.
Bez jediného slova jsem se sebrala a utekla jsem, minula jsem matku a mířila jsem směr svůj pokoj, kde jsem se zamkla. Vzala jsem do ruky mobil.
"Ahoj Medie," slyšela jsem Lukův chraplavý hlas.
"Ahoj Luku, promiň, já ten dnešek nestíhám, necháme to na jindy," snažila jsem se znít přesvědčivě.
"Med, co se stalo?" zeptal se, je to můj nejlepší kamarád, neměla bych se divit, že mě prokoukl.
"Nic se nestalo, vše v pohodě, zatím čau," rychle jsem zavěsila a přitáhla jsem si kolena k sobě, dál jsem plakala. Nechtěla jsem aby mě viděl takhle, zlomenou, kvůli Calumovi.
Po chvíli jsem slyšela ránu, otočila jsem se a na podlaze ležel rozplaclý Luke, měla jsem zavřít to okno, byla bych sama, nic bych nikomu nemusela říkat.
"Meddie," přitiskl si mě k sobě, takhle skvělého kamaráda si přeje snad každý, kamaráda, který je tu pro vás i když se ho neprosíte, já ho mám a jsem za to ráda.
"Nechtěla jsem aby jsi mě viděl takhle," řekla jsem.
"Co se stalo?" zeptal se.
"Cal," na nic víc jsem se v tuhle chvíli nezmohla, Luke mě určitě pochopil, ostatně jako vždycky.
"Neboj, bude to dobrý," hladil mě po zádech. Slzy mi nepřestávaly téct proudem, ale s Lukem jsem se cítila v bezpečí.
"Nezvládnu to, mám ho pořád před očima," povzdechla jsem si.
"Ono to za chvíli přejde," pousmál se.
"Slib mi, že tu se mnou dneska budeš," podívala jsem se na něj, konečně jsem zvedla oči, které předtím sledovaly podlahu.
"Klidně tu s tebou zůstanu i přes noc," odpověděl.
"Děkuju," pošeptala jsem.

Takže baví vás příběh alespoň trochu? Děkuji za přečtení, hodně pro mě vaše přízeň znamená! Jste nejlepší. ♡ily.