Just Friends? [l.h.]

7.část

"Už se radši najez, máš určitě hlad," usmála jsem se do země.
"Ty nebudeš?" zeptal se.
"Já nic nechci," odpověděla jsem.
"Mederith, musíš," začal.
"Já vím, že musím jíst, ale já na nic chuť nemám," přerušila jsem ho.
"Tak jak myslíš, násilím do tebe nic cpát nehodlám," odpověděl.
"Děkuju," pousmála jsem se a začala jsem si ho prohlížet.
Luke byl ke mně vždycky hodný a milý. Jako bratr. Jako malá jsem ho milovala, ale on mě ne a v tom byl ten problém.
Sledovala jsem Luka a začala jsem si uvědomovat, proč jsem do něj byla tenkrát zamilovaná, pořád jsem, nic se nezměnilo. Nevyrostla jsem z toho i když jsem si myslela, že miluju Cala, asi to nebude tak úplně pravda.
"Meddie, co to děláš?" zeptal se Luke.
"Nic, jen mi to nejde do hlavy," usmála jsem se.
"Co?" nechápal.
"Že žádnou nemáš, je to divný, zasloužiíš si hodnou a milou přítelkyni, protože jsi úžasný, hodně toho pro mě děláš," odpověděla jsem.
"Ta práva příjde, vždy jsem chtěl jen jednu a miluju jí pořád," usmál se.
"Koho Beccu?" zeptala jsem se.
"Jak tě to napadlo?" nechápal.
"Je do tebe blázen, všechy odhání, kvůli tobě," řekla jsem.
"O Beccu tu nejde, není mi vůbec sympatická, nerozuměl bych si s ní, používá tunu make-upu denně, není to pěkný, líbí se mi přirozenost," odpověděl.
"Tak mi jí popiš, třeba budu vědět," šťouchla jsem do něj.
"To ne Meddie, hned by jsi věděla kdo to je," pousmál se.
"Myslela jsem, že si říkáme všechno," naznala jsem.
"Vždyť říkáme, jen tohle bych si nechal pro sebe," řekl.
"Proč? Stydíš se snad? Notak, známe se od doby co jsme běhali v plenkách," sklopila jsem zrak.
"Kdybych ti řekl, kdo to je, hnala by jsi mě pryč," odpověděl.
"Fajn, přestaňme s tím," naznala jsem po chvíli přemýšlení. Doufala jsem, že z něj něco dostanu, omyl.
"Nezlob se Meddie," objal mě.
"Já se nezlobím, jen mě to trochu štve," pousmála jsem se.
Nevím, co mě to napadlo, včera jsem brečela kvůli Calovi a teď myslím na Luka, je dokonalý. Myslela jsem si, že postupem času se odmiluju, byla to moje dětská láska a já z něj byla mimo, už ve školce. Na základce už jsem koukala po jiných a brala jsem ho jako kamaráda, ale tak to viděl můj mozek, srdce to všechno cítí jinak.
"Meddie," vyrušil mě Lukův hlas.
"Co je?" odvrátila jsem od něj pohled.
"Jsi nějaká divná, stalo se něco?" zeptal se.
"Nic, všechno v pohodě," zazubila jsem se.
"Mederith, já poznám, když s tebou něco je," odpověděl.
"Nic se mnou není Lukey, věř mi," objala jsem si ho.
"Tak dobře, budu ti věřit," usmál se.
Luke se nezměnil, vždycky byl hodný, milý a starostlivý, pozná, když se mnou něco je, to mám na něm ráda.
Vlastně nic se nezměnilo, jen já si to myslela, byl pro mě jako ochránce, i když byl jen o pár dní starší. Jednou mě tahal z moře, říkal mi ať tam nelezu, když neumím plavat, ale já ho nechtěla poslouchat, chtěla jsem mu ukázat, že to sama zvládnu. Ale bez něj bych nezvládla nic. Teď mi hrozně moc pomohl, ne jen teď, on mi pomáhá pořád.
Musím pro něj něco udělat, aby byl vážně šťastný.
"Začínáš mě děsit Meddie," zasmál se.
"Promiň, jen přemýšlím," odpověděla jsem.
Co když Calum myslel jeho? Jsme spolu pořád, třeba si myslel, že je mezi námi něco víc, ale tak to nikdy nebylo.
Ale třeba Cal bude vědět koho má Luke rád a třeba u něj zjistím kdo má rád mě.
Musím jít za ním.

Zlata děkuji vám všem za přečtení a vote a prostě za všechno. Jste úžasní. Wohoo už se něco blíží :') :D nepřijde vám to takové divné? ♡ ily.