Just Friends? [l.h.]

2.část

O dva měsíce později.
"Když já se bojím, že už to nikdy nebude takové jako teď," schoulila jsem se Lukovi do náruče. S Calem chodíme už víc než měsíc, bojím se, že ten vztah Luka štve, jenže já jsem s ním šťastná.
"Neboj se, bude to v pohodě," usmál se.
"Tady máte tu pizzu," přišla Liz, položila jí na stůl a zase odešla.
"Já tě nechci ztratit jen kvůli tomu, že Cala nemáš rád," řekla jsem.
"Neztratíš mě, naše kamarádství nemá s Calumem nic společného," odpověděl.
"Co když se pohádáme?" zvedla jsem k němu hlavu.
"Teď na nic takového nemysli, všechno bude v pohodě," usmál se.
"Ale.." začala jsem zase myslet na něco strašného, co by se mohlo stát, těžko bych hledala někoho lepšího, než je Luke.
"Už nic neříkej princezno," pohladil mě po tváři.
"Princezno?" zvedla jsem k němu hlavu.
"Proč ne? Jsi princezna," usmál se.
"Tak mi nikdo ještě nikdy neřekl," objasnila jsem.
"Vážně nikdo?" zeptal se.
"Nikdo," řekla jsem.
"Tak si pojď dát pizzu," pousmál se a začali jsme vzájemně krmit.
"Jsme jako malé děti," zasmál se Luke, až teď jsem si všimla jak strašně vypadá, byl celý oranžový.
"To sis všiml až teď?" zeptala jsem se.
"Vypadám taky tak hrozně?" zazubil se.
"Já nevím, kde máš zrcadlo?" usmála jsem se. Luke ukázal na dveře od pokoje směrem do chodby. Na chodbě jsme se rozesmáli ještě víc.
"Co to tady provádíte," přišel Lukův bratr Ben. Nic jsme neříkali a radši jsme se vrátili do pokoje.
"No takže, zítra je neděle, podnikneme něco?" zeptal se Luke.
"Klidně, jen já můžu až odpoledne, protože jdu s Calem na oběd," řekla jsem.
"Tak odpoledne, co takhle ve tři?" usmál se.
"Tak fajn, ve tři," odpověděla jsem.
"Stav se ty pro mě, no znáš mě," zasmál se.
"Tak dobře, domluveno," řekla jsem.
"Super," odpověděl a šel si umýt pusu.
"Já už asi půjdu," naznala jsem.
"Ne, ještě počkej, no já začal skládat další písničku, je to nic moc, mám zatím první sloku a určitě to ještě trochu pozměním, můžu ti to zahrát?" zeptal se.
"Jo, dělej honem, zpívej," vykulila jsem oči.
"Jen, ještě to vážně není hotový," odpověděl.
"Lucasi, nech toho a hraj," řekla jsem.
"Víš, že nemám rád, když mi říkáš Lucas," urazil se.
"Notak, už hraj," odpověděla jsem a on přikývl.
"For a while we prented, that we never had to end it. But we knew we had to say goodbye. You were crying at the airport, when they finally close the plane door I could barely hold it all inside. Torn in two and I know I shouldn't tell you but I'm just can't stop thinking of yoooou wherever you are," zazpíval.
"To je úžasný," objala jsem ho.
"Díky, ale ještě na tom musím zapracovat," usmál se a pohladil mě po zádech.
"No, tak teď už půjdu," řekla jsem a Luke mě doprovodil ke dveřím.
"Zítra se teda zastav, ve tři," usmál se.
"Příjdu, pa Lukey," odpověděla jsem.
"Měj se," zamával mi. Doma jsem si lehla do postele a do klína jsem si dala notebook. Zapnula jsem si film a vzala jsem si k sobě kapesníčky, ke konci filmu jsem už slzy neudržela a brečela jsem, jako malé dítě, kterému někdo sebral hračku. Přihlásila jsem se na skype a hned volal Luke.
"Ježiši, co se stalo? Proč brečíš?" chrlil na mě otázky.
"On Gus umřel," odpověděla jsem.
"Kdo?" nechápal.
"Neřeš to, jenom film," setřela jsem si slzy a pousmála jsem se.
"Dobře," řekl.
"Já už půjdu spát, dobrou," naznala jsem.
"Dobrou," usmál se.

Děkuji za přečtení. Přežije krátký týden. Mám vás ráda. Jáký máte na povídku zatím názor. Děkuju za všechno. ♡ ily