Just Friends? [l.h.]

16.část

O půl roku později:
"Zlato, nebul, odjíždíme až zítra," objal mě Luke.
"No právě, jak to bez tebe zvládnu?! Jsme tady spolu 18 let pečení vaření a najednou budeš prostě pryč," odpověděla jsem.
"Ale vrátím se ti," usmál se.
"Co když ne?" zeptala jsem se.
"Takhle to neber, vrátím se, není jisté kdy, ale vrátím se," pohladil mě po tváři.
"Co když to nezvládnu sama, co když si něco udělám? Co když tě zklamu?" chrlila jsem na něj otázky.
"Mederith, zvládneš to, jsi silná," odpověděl.
"Jsem silná, ale jen když jsi se mnou," usmála jsem se.
"Zvládneš to i beze mě, těch pár týdnů," řekl.
"To si nejsem tak jistá," odpověděla jsem.
"Ale já jo, už jsi velká na to, abych se o tebe staral, nemyslíš?" zeptal se.
"To asi jo, jenže, teď posledních pár měsíců bylo úžasných, strašně jsem si je s tebou i s klukama užívala a teď máš odjet, pryč, do Ameriky, všechno se to semlelo strašně rychle," nechápala jsem.
"Kdykoliv za námi můžeš přiletět a my za tebou, když to půjde také," usmál se.
"Děkuju ti za všechno Luku," objala jsem ho.
"Za nic neděkuj," odpověděl.
"Ale jo, jsi skvělý přítel, lepší nikde neexistuje," pousmála jsem se.
"Někde určitě ano," naznal.
"Ale pro mě ne," dala jsem mu pusu na tvář.
+++
"Vzpomínej na mě v dobrým sestřenko," objal mě Ashton.
"A máme vůbec nějaký dobrý vzpomínky," štouchla jsem si do něj.
"Určitě se něco najde," usmál se.
"Já vím, že jo, dej mi na Luka pozor," odpověděla jsem.
"Neboj se, hlavně ty neblbni," řekl.
"Neboj, už jsem velká," pousmála jsem se.
"Já vím, že jo," odpověděl a pustil mě. Mířila jsem za Michaelem.
"Prde, snad to tu bez nás zvládneš," objal mě Mike.
"Určitě zvládnu, ale strašně špatně," řekla jsem.
"Nebudeme v Americe dlouho," usmál se.
"No jen aby," pohrozila jsem prstem.
"Určitě se brzy vrátíme," odpověděl.
"Cale," objala jsem ho.
"Meddie, budeš mi chybět," nasadil si sluneční brýle.
"Ty mně taky zlato," zazubila jsem se. Nikdy jsem si nemyslela, že se se svým ex dokážu normálně bavit, jsme skvělí přátelé.
"Ozvu se ti, brzo," pousmál se.
"Dobře," odpověděla jsem.
"Jsi úžasná, i bez nás si tu poradíš," řekl.
"Nějak jo," usmála jsem se. Půjde to, ale asi dost zajímavě. Posledních pár měsíců jsme byli spolu všichni pečení vaření i když byla škola, našli jsme si na sebe čas.
"Brzy se vrátíme," objal mě Luke.
"Doufám, že jo," usmála jsem se.
"Nezapomeň na mě Mederith," pohladil mě po tváři.
"Nikdy nezapomenu Luku," řekla jsem.
"Já taky ne, nikdy," odpověděl.
"Budeš mi chybět,"uvelebila jsem se u něj v náručí. Vždycky jsem se u něj cítila bezpečně, ale dnes mi to bezpečí odlétá.
"Vážně nechceš jet s námi?" zeptal se.
"Musím si dodělat školu, potom se dá uvažovat," pousmála jsem se.
"Nikdy jsem bez tebe nebyl tak dlouho," řekl.
"Bude to strašný," nehodlala jsem ho pustit.
"Než odmaturuješ budu doma," políbil mě.
"Slibuješ?" zeptala jsem se.
"Slibuju," odpověděl.
"Vážně?" pousmála jsem se.
"Budu se snažit vrátit se co nejdřív," opřel si své čelo o to mé a dívali jsme se jeden druhému do očí.
"Bojím se, že už se mi nevrátíš," pohladila jsem ho po tváři.
"Vrátím se, jen těžko říct kdy," políbil mě.
"Luku, musíme jít," řekl Michael.
"Zavolej mi, až doletíte do LA, ať vím, že jsi v pořádku," usmála jsem se.
"Dobře, zavolám hned jak budu moci," přitiskl si mě k sobě.
"Miluju tě," pošeptala jsem, do teď jsem vše zvládala, ale slzy musely ven.
"Neplakej kvůli mně," pohladil mě po tváři.
"Jinak to nejde Lukey," snažila jsem se pousmát, ale vznikl z toho divný úšklebek.
"Miluju tě a vždycky budu," políbil mě.
"Vrať se brzy," pousmála jsem se.
"Vrátím," odpověděl.

Děkuju za přečtení! Uvidíme se v pátek u další části ♡ ily