Rozloučila jsem se s Marií a doběhla Mika, který uraženě kráčel vpřed. Neohlížel se, je stále naštvaný a já nevím co mám dělat. Nakonec ho vezmu za ruku a propletu si s ním prsty. Usměje se a v jeho očích se objeví jiskřičky, které mě zachřejí u srdce.
"Bude to v pohodě" řeknu mu. Možná byla chyba prolomit ticho, ale já musela.
"Nebude. Matka má pravdu. Jednou se musíme vrátit a tak jako tak náš vztah...skončí"
"Neskončí" pustím jeho ruku a zastavím. On se na mě otočí.
"Eliso, ty to víš moc dobře. Nehodíme se k sobě. Naši lásku nedovolí"
"Vždyť ti to nevadilo. Proto jsme utekli"
"Jo, ale teď myslím, že to byla chyba"
"Co tím chceš říct? "
"Že byla chyba s tebou utíkat" po těch slovech se mi nahrnulou slzy na povrch. Otočím se a utíkám pryč. Neotáčím se za jeho voláním. Utíkám pryč. Větve stromů mě šlehají do tváře až je mám víc rudé. Utírám si slzy do již promáčeného rukávu od mikiny. Nevím kam běžím, ale jediné vím, pryč od něj.
Najednou začne pršet a já se schovám do prvního výběžku ve skále, kterého potkám. Sednu si na zem a chvilku jen tak koukám, jak voda tvoří vodní oponu u výběžku. Přemýšlím, jestli to je počasím, nebo mamka pláče. Víc se zachumlám do mokrého trička a doufám v nějaké teplo. Nakonec se rozhodnu podívat se po nějakém suchém dřevě. Ve skále je cestička, která vede do nějaké jeskyně. Je tu teplo a jsou tu nějaké klacky. Složím si je na hromadu a zapálím. Cítím se tak slabá. Opřu se o špinavou stěnu a zavřu oči.
Probouzí mě prazvláštní vrčení. Otevřu oči, ale nic nevidím. Oheň mezi tím zhasl a mě už je dobře, ale nemůžu se zbavit pocitu, že tu někdo je. Pomalu vstanu a postupuji podél stěny zpátky, odkud jsem přišla. Oddychnu si, až když jsem venku a je světlo. Avšak něco mě sleduje, vím to. Otočím se a zděšením ucuknu.
"Gryf" řeknu šeptem. Ano přede mnou stojí rozzuřený krásný, zlatý gryf. Jeho krásná roztáhlá silná křídla dodávají jeho majestátnosti větší důraz. Všimnu si jeho silných ostrých drápů. V jeho očích hraje oheň. Na sucho polknu a vytořím si oheň. Gryf najednou znejistí. Pomalu ke mě přátelsky dojde a já se uklidním. Natáhne ke mě hlavu a já k němu ruku. Dotknu se jeho zobáku a pohladím ho po hlavě. Projede mnou neznámá energie, která otřese mým tělem. Podlomí se mi kolena a já padám na zem...
Omlouvám se za přestávku :).
Doufám, že se vám kapitola líbí.
Kdo by měl jaké koliv otázky můžete se zeptat :)
Děkuju moc a omlouvám se za chyby.
Snoopy_7
ČTEŠ
Dream
Fantasy2.díl Bytosti. Díky snům, zapomínáme na skutečnost. Každý má svůj příběh. Každý si v životě prošel něčím co ho změnilo. (kdo nechce číst 1.díl- Nenavazuje to na Bytosti. Můžete to začít číst i teď.)
