Dream

32.kapitola

Procházela jsem skrz kolébky, kde ležela malá drobná miminka. Každého z nich jsem si prohlédla a četla jejich jména, která byla napsaná na kartičkách u postýlky. Podle zápisu tu bylo sto miminek. Všechna byla nakrmená a spinkala.

"Královno!" Někdo vletěl do pokoje spících miminek. "Královno" Byl to voják. Nastvaně jsem se k němu přiřítila a odtáhla ho pryč z místnosti.

"Musíš křičet?!"

"Omlouvám se, výsosti" poklonil se.

"Co potřebuješ?"

"Našli jsme ještě jedno dítě, ale jeho matka se ho nechtěla vzdát a proto chce s vámi mluvit. Čeká na vás v hlavním sále"

"Dobře. Odveď mě za ní" přikázala jsem. Vydal se dlouhou chodbou a já ho následovala. Vyšli jsme schody nahoru a poté mi otevřel dveře. Vstoupila jsem dovnitř a můj pohled na padl na ženu, která v ruce držela malý bílý uzlíček.

"Královno" poklonila se mi a já se posadila na trůn.

"Mluv" vybídla jsem ji.

"Neberte mi mé dítě, prosím"

"Chceš snad porušovat zákon?!"

"Ne, nechci výsosti. Můj chlapeček není jako ostatní. Roste rychleji než normální dítě a potřebuje pořád jen jíst a spát." Na to jsem vstala a šla k ženě blíž. Pohlédla jsem na kouzelnou tvářičku malého drobečka.

"Jak je starý?"

"Tři týdny, výsosti. Ale vypadá jak půl roční miminko" položila jsem svou studenou dlaň na jeho rozehřátou tvář. Zavřela jsem oči, nadechla se nosem a vydechla ústy.  A pak jsem se ocitla v jiném světě. Byl tak čistý, jako anděl s největší mocí. Dokonce větší než mám já.
Odtáhla jsem ruku a dívala se do modrých očí.

"Dobře se o něj postarám. Slibuji" bez slov jsem ji vzala chlapečka.

"Prosím ne!" Žadonila. U dveří jsem se na ni otočila a viděla ji, jak ji vojáci drží za obě ruce. Chtěla na mě zaútočit?

"Bude o něj velmi dobře postaráno. Slibuji, že v jeho osmnácti letech vás bude moct navštívit. Děkuji" na to jsem se otočila a nechala ji tam. Slyšela jsem její křik i přes dveře. "Hej! Ty!" Kývla jsem na služku. "Přineste mi do ložnice kolébku. Hned" uklonila se a odběhla pryč. Nesla jsem si drobečka do svého pokoje, kde jsem se posadila do křesla a pozorovala ho. Mezitím mi přinesly služky kolébku, do které jsem ho položila.
Otevřela jsem balkonové dveře a vstoupila na balkon. Měsíc už vyšel na černou oblohu a ve všech oknech seděla rodina u stolu a večeřela. Pozorovala jsem jejich smutné výrazy ve tvářích, jak zaraženě koukají do prázdných talířů nebo jak sedí u prázdné postýlky. Všude bylo ticho, které po chvíli prořízl dětský pláč. Otočila jsem se na kolébku, odkud pláč vycházel.

"Ššš...neplakej" vzala jsem si ho do náruče a utěšovala. "Neplakej" jeho pláč ustal a podíval se na mne modrýma kukadlala. Pak se usmál. A já sebou cukla. Jak může být šťastný? Jeho úsměv zmizel, když viděl mou tvář bez emocí. "To pochopíš, až budeš větší." Položila jsem ho zpátky do postýlky. Sundala jsem si korunu, převlékla se a zalehla do postele.

***
Když slunce vycházelo, probudil mě dětský pláč. Vstala jsem a podívala se do kolébky. Vzala jsem si chlapečka do náruče a kolébala ho. Když utichl a spokojeně zavřel oči v mé náruči, jsem si něco uvědomila. Neznám jeho jméno. Položila jsem ho do postýlky oblékla se a povolala služku.

"Postarej se o něj. Kdyby něco budu v knihovně" řekla jsem ji a zmizela pryč. Nejdřív jsem běžela do vězení, kde byl Mike. Stráže mi odemkly dveře a já vstoupila.

"Výsosti" uklonil se mi. Já jen kývla hlavou.

"Udávám ti milost. Propusťťe ho" otočila jsem se ke strážím.

"Děkuji vám, královno"

"Pod jednou podmínkou"

"Ano?"

"Neodejdeš odtud, bez mého svolení. Budeš mi sloužit."

"Dobře"

"Teď jdi, služky ti ukáží pokoj" vyhnala jsem ho a šla za ním. Pak jsem zamířila do knihovny. Odemkla jsem tajné dveře a vstoupila dovnitř. V regále jsem našla starou knihu v červeném obalu. Tady matka našla pro mne jméno. Otevřela jsem na první stránce a začala si pročítat jména. Na kus papíru jsem s zapisovala ty, které se mi líbily.
Po třech hodinách jsem knihu zavřela a podívala se na kus papíru.

Lukas
Andrew
Edward
Moon
Black

Nevěděla jsem které. Vzala jsem papírem do ruky a vrátila se zpátky do pokoje. Kde služka chovala klučíka a dávala mu napít z lahvičky. Nechala jsem ji být a odešla na balkón. Na podpatcích a v dlouhých šatech jsem přehoupla nohy přes široké zábradlí a skočila. Nechala jsem působit gravitaci, ať mě táhne dolů k zemi. Kousek od země jsem natáhla dlaň a v pořádku dopadla na zem. Najednou jsem ucítila otřesy. Otočila jsem se a nade mnou stála Shira.

Kam pak?

'Na křišťálovou horu.'

Jdu s tebou.

'Nech mě o samotě, Shiro. Chci být sama. Nařizuji ti, tady zůstat.'

Na to jsem se otočila a zmizela pryč.

Tak další kapitolka je na světě :) omlouvám se, že moc nepřidávám, ale mám teď docela hodně věcí takže nestíhám :/
Doufám že se líbí ;)

Váš
Snoopy ♡