Dream

30.kapitola

Nevím zda ho miluju, ale vím, že ho mám ráda. A to jsou dva různé city. Když máš rád, tak květinu utrhneš, ale když miluješ, budeš se o ni starat. A já nevím. I když si představuji, že by znova odešel z mého života, tak mám pouze zvláštní pocit. Protože asi vím, že mě nikdy neopustí. Nevím zda to cítí stejně, ale něco mi říká, že mu nejsem lhostejná. Přemýšlela jsem nad Mikem...
Seděla jsem v nemocnici na židli a čekala na výsledky. Z pokoje, kde byl Jake vyšla doktorka. Zvedla jsem se.

"Bude v pořádku. Žádné následky mít nebude. Jeho tělo bylo ochotno se uzdravit. Takže bude teď jen dlouho spát." Usmála se a já kývla. Stephan, vím, že si tady chvilku taky poleží. V plicích měl vodu, a ta je trochu poničila. Otočila jsem se a odešla si svého pokoje. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a zarazila se. Byla jsem tam já, ale s barevnými vlasy. Najednou jsem se objevila na druhý straně zrcadla a dívala se na temnou půlku sebe.

"Co to..." zeptala jsem se a chtěla odejít, ale zarazila mě stěna zrcadla. Byla jsem v něm.

"Ach Eliso...tak hodná, laskavá a krásná." Zasmála se má černá podobizna. "Nechala jsem tě teď je ochránit. Ale tak ráda bych je zabila."

"Co jsi zač" nechápala jsem, co se děje.

"Ty víš kdo jsem. A všichni to taky poznají, Já totiž teď začínám vládnout. Už mě to s tebou nebaví. Jsi moc...hodná" vyplivla slovo jak jed.

"To se ti nepovede. Jsem tu pořád já"

"Nechtěj mě rozesmát. Jsem silná a mocná"

"To já ale taky!"

"Ale neublížíš ani mouše. Natož sama sobě" zasmála se. "Tvoje vláda skončila, teď uvidí pravou černou královnu" zasmála se a já ze zrcadla zmizela. Dívala jsem se do zrcadla, kde jsem byla já celá v černém. Najednou jsem se doširoka usmála. Pak se moje tělo rozešlo na balkón. Natáhla jsem ruce v před a obloha se zatáhla ještě víc. Začaly se blýskat blesky a spustil se déšť. Začala jsem něco odříkávat. Netušila jsem co, ale nemohla jsem to zastavit. Pusa mi mluvila nějaká latinská neznámá slova. Pak jsem přestala, ale déšť a bouřka pokračovala. Schovala jsem se nitra mého pokoje a vyšla na chodbu.

"Zítra je korunovace, chci aby všechno bylo v černém. Kytky, a všichni musí být oblečeni v černé barvě" vychrlila jsem na služku, která kývla, uklonila se a zmizela. Já se vrátila zpátky do pokoje, kde jsem si vyrobila svoje vlastní šaty.
Budu královna. Všechno změním, zákony a pravidla.
Šla jsem se podívat do hlavního sálu na dekoraci. Začala jsem se smát. Všichni se na mě otočili. Z mých prstů se začala černá mlha ploužit sálem. Vytvořila jsem černé růže, které vypadaly jak popálené ohněm. Žhnuly jak dohořívající uhlíky. I dřív bílé krajkové záclony, byli teď černé. Trůn, který jsem vytvořila z černých větví stromu se splétaly mezi sebe a dodávali mu majestátnost. Okna byla schovaná do lián, které obalily celý zámek. Dřív, křišťálový lustr, byl teď černočervený. Proplétaný strop teď byl ozdoben černými kytičkami. Všechno bylo dokonalé.

"Vytřít sál!" Zakřičela jsem a všechny si běželi pro hadry a košťata. Po pár vteřinách ho tam gruntovali. "Pořádně!" Ukázala jsem na služku, co mi přišlo že to šidí. Poslala jsem ni malou ránu. Něco jako bič.

"Ano" řekla a začala šůrovat víc.

"Ano co?!" Další rána.

"Ano, princezno" šeptla, ale já ji i tak slyšela.

"Od zítra mi budete říkat královno" zasmála jsem se a opustila sál. Všichni se mi obloukem vyhýbali.

"Eliso!" Uslyšela jsem známý hlas.

"Miku" otočila jsem se na něj.

"Co se to děje?" Ukázal na počasí. Jeho hrudník se zvedal, jak oddechoval po sprintu.

"Nic. Co by?" Chovala jsem se tak chladně. Tak, jak bych se před ním nikdy nechovala.

"Eliso, víš co myslím. To počasí, zhoršila si ho. Nemůžeš ten déšť zastavit? Lidé už nemají žádné jídlo, protože v tomhle počasí nic neroste"

"Nemůžu ho zastavit" odsekla jsem a otočila se k odchodu. Nechala jsem ho tam stát, jak pytel brambor.

Z pohledu Mika:

Viděl jsem ji odcházet. Moje mysl mi říkala, ať za ní běžím, že se něco děje, ale moje nohy mě nehodlali poslechnout. Stál jsem a sledoval její černé vlasy mizící za roh.
Něco se děje. Vím to. Tohle není Elis, kterou miluju. Kvůli které trpím několik měsíců. Láska bolí. Neskutečně moc bolí.
Nakonec jsem se rozhodl ji sledovat. Šla dlouhými chodbami, až do kanceláře její matky. Chvilku jsem počkal, než potichu otevřel dveře a vkradl se dovnitř. Rozhlížel jsem se po místnosti, ale nikde nebyla. Najednou jsem uslyšel cosi zaskřípat. Schoval jsem se za knihovnu, když v tom se přímo přede mnou, otevřely tajně dveře a ona z nich vyšla. V ruce držela klíč, který schovala do šuplíku stolu. Pak odešla z pracovny pryč. Vím, že bych to neměl dělat, ale zvědavost mi nedala. Vzal jsem klíč a odemkl tajné dveře. To co jsem viděl mi vyrazilo dech. Nejcennější věci v celém království jsou ukryty tady. Pohled mi padl na korunu elementů, kterou vyrobila královna Sky.

"Věděla jsem, že to uděláš" uslyšel jsem za sebou její povrchní hlas.

"Eliso...já" neměl jsem slov.

"Mlč! Stráže!" Zakřičela tak hlasitě, že ji museli slyšet na druhém konci země. Přiběhli dva muži jako hora, kteří mi ruce dali do pout, který nepropustí kouzlo, tak, že není úniku.

"Eliso!"

"Obviňuju tě za vloupání do královských kanceláří a do tajné místnosti, která je nepovolaným zakázána!" Díval jsem se ji do očí a snažil se najít nějakou emoci. Byla chladná jako led, ale její oči žhnuly ohněm. Žádné city, jen vztek...

Omlouvám se, že jsem dlouho nepřidala žádnou kapitolu :( ale jak vite začala škola :D ano, většina z vás si toho jistě všimla. A tak trochu nestíhám hned na začátku :/ nechápu.
No nic :D doufám že se vam kapitola libi a dekuji moc za voted a komentáře :)
Mám vás ráda :*
Snoopy