...Vrazila jsem do mohutnějšího kluka. "Ohh, promiň, co to říkáš Stello, jseš v Americe, tady nemůžeš mluvit česky, křičelo moje podvědomí, teda vlastně sorry, excuse me". Omluvila jsem se tomu klukovi. " To je v pohodě", tak tohle byl nejhezčí hlas, který jsem v životě slyšela. Byl mi strašně povědomí...."Jéé ty jsi z Česka?", ptám se ho. "Jojo, to jsem" usměje se, a já mu konečně vidím do obličeje, když zvedne hlavu a sundá si černou kapuci z hlavy. V tu chvíli jsem doslova a do písmene oněměla. "Pane bože, vždyť tohle, to je...Ondřej Pavelec.Pane Bože, cítím jak začínám rudnout a tak si zakrývám pusu a pomalu skláním hlavu k zemi. "Musíš něco promluvit!!!!", říká opět mé podvědomí. "Ty jsi...Ondřej Pavelec...", "Jo, to jsem" promluví zase tím krásným hlasem a jeho koutek se zvedá do mírného úsměvu. "Jseš v pohodě?", ptá se mně. "Jo, jasně." Odpovídám mu. Cítím, jak mám srdce skoro v krku a můj tep se zvyšuje a zvyšuje. "Jsi tu na dovolené?", ptá se.: "Jo, vlastně ne, vykoktám ze sebe, jsem tu pracovně- jsem to totiž letuška", oplácím mu úsměv. "Hmm, to zní zajímavě" odpovídá mi. "Nechceš zajít na kafe?" ....."Pane bože, Ondřej Pavelec, můj nejoblíbenější hokejista a téměř nejlepší brankář v celé Kanadě mě právě pozval na kafe", rychle si to uvědomím a rychle odpovídám:" Jo, ráda, jenom to dojdu říct kamarádkám", úsměv mi opět oplatí a já odběhnu za Kate a Sarou, řekla jsem jim, že jsem potkala starého kamaráda a že mě pozval na kafe, nemusí to vědět, moc by to řešili. "Počkejte na mě na pokojích do hodiny jsem zpátky, řekla jsem jim a odběhla, než stačily něco říct.
