Jsem v metru, směr : práce... A vzpomínám si, jak jsem takhle před necelými tři měsíci stejně jela... Akorát, že jsem ještě neznala nejbáječnějšího kluka na světě, nejlepší kámoše na světě... Zkrátka jsem mezi těmi strašně spěchajcími lidmi do práce, přemýšlela nad naprosto banálními věcmi. A dnes? Je miliarda nových věcí, nad kterými mám přemýšlet. Je to neuvěřitelný, jak rychle se věci mění. Dneska letím jenom Paříže, takže to není na dlouho. Na letišti se opět odehrává stejný proces, jako při mém posledním letu. Pak už se jen vznaším nad českou republikou, s cílem v Paříži. Z Paříže jsem poslala Ondrovi fotku přes WhatsApp, jak v "pracovní uniformě" stojím před tamní hlavní letištní halou. Okamžitě po odeslání jsem si uvědomila, že už ho ode mě nedělí jenom pár kilometrů, jako tomu "kdysi" bývalo... Snad Ondru nenaštvu, pomyslela jsem si. Odpověď přišla opět téměř hned : "Tímhle stylem budu asi v bráně spát, a ne chytat :-D ne, v pohodě, moc ti to sluší puso ." Oddechla jsem si, a už jsem mu jenom napsala Dobrou noc a do mobilu jsem si nastavila místní čas Winnipegu. Pro jistotu.
Let proběhl úplně normálně tam, i zpátky a já jsem se tak po návratu do "našeho" bytu rozhodla, že si půjdu lehnout a potom zajedu k rodičům. Vzhledem k tomu, že jsme se s Ondrou dohodli, že si zavoláme, tak se mi ten spánek opravdu hodil. Jelikož spolu budeme mluvit kolem čtvrté hodiny ráno mého času, tak nechci před kamerou vypadat, jak nějaká nevyspalá smrtka.
Můj mobil hlásil 4"45 AM, když začal vyzvánět. Ikona volajícího mě samozřejmě neskutečně potěšila.
"Haló?" Ozvala jsem se do mobilu.
"Ahoj" uslyšela jsem hlas, se kterým jsem si dlouhé dny musela vystačit jen ve vzpomínkách... Nastalo chvilkové ticho.
"Jak se máš? " zeptal se pak.
Dál už jsme si povídali o normálních věcech.
"Za půl hodiny mám turnaj, jdu do brány. Budu muset končit. " řekl nakonec asi po dvaceti minutách hovoru.
"Jo, jasně. Držím palce. Všechno to pochytej. Ráda jsem tě slyšela."
Když jsme hovor ukončili, nastalo opět to hrozivé ticho. A já jsem si zase uvědomila, jak daleko od sebe jsme. Ale zároveň se mi v hlavě promítla věta z Ondrovi krabice s lístečky. "Náš vztah je jen zkouška , jak daleko dosáhne láska. " Hned se mi lépe usínalo. Nemohla jsem se dočkat na další hovor s nim. I když nevím, kdy se za se uslyšíme, tak se moc těším. A i když cítím, že naše komunikace po telefonu trochu vázne, pořád vím, že na druhý straně světa, je jeden báječnej kluk, který na mě myslí kdy jen může a co víc - který mě miluje a já jeho.
Je to zvláštní... jak se tak nad tím teď zamyslím... Mám radost... Z čehokoliv, chci to logicky oznámit mému klukovi. Ale odpovědi se dočkám až za osm hodin. Když po nekonečném snění o něm usnu, tak mě probudí ten otravnej, ale zároveň vlastně "božský" zvuk. Zvuk telefonu. Ozval se můj kluk. Po osmi hodinách s nim konečně můžu prohodit pár vět. Pár... Hned pospíchá na zápas nebo na trénink... Jak já se nemůžu dočkat, až budu usínat a budit se zase vedle něj. Dobrou noc!
Moje milé čtenářky, moji milý čtenáři...
Moc se omlouvám že jsem se déle neozvala s novou kapitolou. Trochu jsem přemýšlela, jestli pokračovat. Nakonec jsem se rozhodla, že Vás tu ještě nějakej ten pátek otravovat budu. Možná se Vám to bude zdát zvláštní, ale mě to psaní prostě chybělo!
Příjemné čtení kapitolky, zanechte Vote nebo komentář.
A teď už opravdu Dobrou noc!
