Navigovat toho mého řidiče do té zapomenuté Jihočeské vesničky byl opravdu zážitek, který si budu dlouho pamatovat... Jelikož nejsou tímto směrem žádné ukazatele, značky ani nic podobného, tak to bylo fakticky zajímavé...
"Začínám pomalu pochybovat, jestli ta tvoje vesnička existuje, lásko." řekl Ondra, když jsme jeli po silnici, v celkem špatném stavu, což je v tomto kraji normální.
"Neboj se, bude to tam fajn, uvidíš." snažila jsem se ho uklidnit.
"To věřím, už se nemůžu dočkat." řekl ještě Ondra.
Já jsem se také nemohla dočkat.... Ten čas s ním tak rychle utíkal a všechno se na mě valilo... Novináři, rodina, kamarádi, a hlavně čas. Já... Nikdy jsem nechtěla být od svého přítele daleko, vždycky jsem ho chtěla mít u sebe... Milujícího přítele, který mě bude vždycky ochraňovat a budu ho mít vedle sebe... Vždycky mu hned všechno řeknu, každý den se uvidíme, obejmeme a políbíme. Jenže tak to nebude... On bude stovky, nebo desetitisíce kilometrů daleko a já tady - v Čechách a absolutně za těch devět dní nebudeme vědět, na jak dlouho se loučíme, jak dlouho se neuvidíme... A to je to nejhorší.
"Tady odboč doleva!" řekla jsem najednou, už nebudu nad takovými věcmi přemýšlet, akorát se něco stane. Pomyslila jsem si.
"Promiň, já jsem přemýšlela..."
"Neomlouvej se, taky jsem byl zamyšlenej. Nebuď smutná... Mám nápad..." řekl
Podívala jsem se na něj se zvědavým pohledem...
" Ty poslední dny si chci užít, jak nejvíc to půjde... Omezím ty tréninky, aby jsme si to spolu užili,co to půjde, ok?"... Já jsem se na něj podívala a zakývala hlavou na souhlas.
" Ale to běhání necháš, ok?" začala jsem smlouvat...
"Všechno budu dělat, jak řekneš." řekl nakonec.
"Achjo, já tě tak miluju... Ty jsi jenom a jenom můj hokejista." zasnila jsem se.
"Vždyť jo.." řekl.
Když jsme tím (naším) černým Mercedesem vjížděli k chalupě, tak ne-jenom, že na nás koukalo celkem asi dvacet lidí (což je asi jako celá tahle vesnice), tak jsme měli i docela problém k té chalupě s tímhle autem dojet, protože ta silnice byla kdysi nejspíš udělaná jenom na jízdní kola... Takže když jsme se složitě dostali před chalupu, došlo na to, vystoupit. Prostě Ondra jenom vypl motor a seděli jsme v autě... Mezitím už se skoro k autu řadili zástupy lidí, ostatní vykukovali z oken, či zahrádek.
"Nevím, nevím, ale v Praze jsou taková auta celkem normálně k vidění, tady ne... A to se mi na tady tom místě vlastně hrozně líbí" řekla jsem ještě v autě.
"Hmm." řekl Ondra
Podívali jsme se na sebe, já se usmála, Ondra mi dal ještě pusu a oba jsme vystoupili. Ondra pozdravil, já pozdravila, chtěla jsem si nandat sluneční brýle ale v tu chvíli a tam mi moje podvědomí řeklo : " Ty jich nemáš dost? Poslední dny jsi bez nich nevyšla ven, buď tady starou, dobrou Stellou Klainovou, tou, kdy jsi ještě neznala Ondru a mohla jsi všude normálně chodit i bez slunečních brýlí." a tak jsem si ty sluneční brýle nakonec nenandala a vyšli jsme ruku v ruce směrem k vratům.
"Promiň... promiň za to všechno..." toho jeho smutného hlasu mi bylo opravdu líto... chtěla jsem něco říct, ale on mě zarazil.
"Nic neříkej, prosím. Viděl jsem, jak jsi se dívala na ty sluneční brýle tam u auta a ani se ti nedivím. Je to hrozná otrava je furt nosit. V Americe to tak ale vůbec není, to se nemusíš bát, tak si tě nikdo takhle nefotí, většinou se tě zeptají, když chtějí něco vyfotit, ale určitě to tam není takhle hrozný, v žádném případě nebudeme every day plnit hlavní titulky novin a už vůbec ne bulvárních novin." řekl, než jsme došli k vratům. Tam jsem se zastavila a tím pádem i Ondra, podíval se na mě.
