Za deset dní Ondra letí zpátky do Kanady, já bych za ním měla přiletět nejdříve za tři měsíce. Když bez sebe nevydržíme skoro ani den, nevím, jak přežijeme tři měsíce. Jsem z toho pořád dost smutná, ale snažím se si ty poslední chvíle užívat.
"Nebuď smutná, lásko. Uteče to, uvidíš."
sklonil se ke mne Ondra. Dohodli jsme se totiž s mojí babičkou, že za ní na poslední dny přijedeme. Noviny už se trošku uklidnily, ale i tak. Včera jsem šla na kosmetiku a nějaký fotograf mě sledoval pomalu až ke dveřím tam, i zpátky... Nejhorší je, že s tím nic neudělám.
Nad Ondrovými slovy jsem se malinko usmála. Stoupla jsem si od tašky, kterou jsem zrovna dobalila na špičky, omotala jsem ruce kolem Ondrova krku a dala jsem mu něžný polibek. Ondra chtěl ale něco víc, líbal mě a potom zvedl a nesl k naší ložnici, jemně mě položil na postel a dal mi ruce nad hlavu. Podíval se na mě a já se jen usmála a skousla si spodní ret. ...........
Leželi vedle sebe na posteli. Nemluvili jsme. Každý se soustředil na svoje myšlenky, ale Ondra začal.
"Jedna věc....." nechápavě jsem se na něj podívala.
"Když jsme do sebe tehdy v New Yorku narazili." na chvilku se odmlčel. Potom pokračoval.
"Ten večer, kdy jsme se celý procházeli nočním městem jsem se do tebe zamiloval. To se mi nikdy nestalo, Stello. Co to se mnou děláš?"
Podíval se na mě. Já jsem se pousmála, zavřela oči aby nebylo poznat, že mám slzy na krajíčku. Potom jsem oči otevřela a zhluboka se nadechla, semkla rty do úzké linky. V tu chvíli se stalo něco neuvěřitelného....
"Miluju tě"
"Miluju tě" řekli jsme to oba, ve stejnou chvíli ve stejnou sekundu. Neskutečný. Oba jsme se na sebe podívali, usmáli a Ondra mne políbil.
"Vyrazíme?" zeptala jsem se po chvíli. Ondra kývnul na souhlas.
"Jdu si ještě dát něco k snídani. Chceš něco taky?" zeptala jsem se.
"Jojo, dám si to, co si dáš ty." odpověděl z ložnice.
"Takže bílej jogurt s broskví a medem?" Ujasnila jsem
"Přesně to." řekl, musela jsem se usmát a zakroutit hlavou. Najednou mě někdo obejmul zezadu. A začal mě líbat na krk. Neskutečně jsem se lekla.
"Ondro, víš jak jsem se lekla? Zato si tu snídani udělej sám." Dělala jsem uraženou, ale po chvilce mi došlo, že by to opravdu nedopadlo dobře, takže jsem se musela od své snídaně zvednout a jít mu to udělat. On mě přitom nenechal v klidu, neustále mě líbal, nebo držel za pas. Nakonec jsme se tomu smáli. Když jsme konečně jako "normální" (my nikdy nebudeme normální) lidi dosnídali, tak Ondra zavolal Alexandrovi, aby nám dovezl auto.
"Černý Mercedes?" řekl Ondra a podíval se na mě. Já kývla a usmála se. Potom už jsme jenom sešli dolů a nasedli. Už jsem se těšila, jelikož jsem to bábi nevolala, tak bude asi hodně, hodně překvapená. Pomyslela jsem si. V autě jsme si pouštěli písničky, užívali jsme si to.
"Budeš mi chybět. Strašně moc, Stello." podíval se na mě.
"Ty mě taky, ještě víc, než já tobě." řekla jsem, ale dívala jsem se z okýnka, protože se mi zase chtělo brečet.
"Už mám koupenou letenku." řekl Ondra " Chtěl jsem ti ji koupit taky, ale nevěděl jsem vůbec termín." podíval se na mě a já na něj.
" Já od tebe ale nechci koupit letenku." začala jsem protestovat. Ondra se začal smát...
