... Už je to týden, co jsme na Maledivách.... Je to tu báječný.... Ani nevím, jak to tu mám popsat... S Ondrou si to moc užíváme, je příjemný být mezi normálníma lidma, kteří si o Vás, nebo o vašem přítelovi nešpitají a ukazují si na něho: "Hele, to je ten známej brankář, no jo, ten hraje v Kánádě...Ten musí bejt zazobanej" A tak dál, znáte to. "Stello, jdeme už k moři?" "Jo, jo, už běžím lásko" a šli jsme na soukromou, krásnou pláž. Když jsme dorazili, rozložili jsme si ručníky a já s domněním, že se půjdu opalovat, jsem si lehla. Jenže přiběhl "jakýsi" hokejista, který mne popadl do náruče a běžel se mnou do vody. "Óndró né, né, Ondro, prosím ne!" křičela jsem, a přitom se smála, ale bylo mi to stejně k ničemu. Už jsem ležela v teplé vodě na vyhřátém písku. Ondra se ke mně naklonil a dloouze mně políbil... Já jsem začla spolupracovat. Líbala jsem se s Ondřejem Pavelcem na slunné pláži na Maledivách. Není to divné? Je to bláznivé!!! Příšerně bláznivé, ale je to realita... Mně se splil sen a zamilovala jsem se do úžasného hokejisty... A co víc? : I on se do mě zamiloval!
"Mi- lu- ju- tě !" Tyhle slova, která vyslovil mezi polibkama... Jsou tak krásná... Víc než krásná!
"Jdeme si zaplavat?" jelikož já jsem na základce plavala závodně, a plavání je i součást Ondrovo tréninku, tak umíme oba docela slušně plavat. Plavali jsme k první bójce. Tam jsme si dali přestávku a dívali se na širý oceán... Při pomyšlení na oceán mě napadla otázka a jelikož je červen, tak byla i docela na místě. " Kdy odlétáš? Pořád jsem se dívala na oceán a rty jsem měla semknuté do úzké linky, protože se mi hrnuly slzy do očí... "Sezóna začíná 1. srpna" ztěžka jsem polkla. Zbývá nám něco kolem měsíce, možná měsíce a půl v naší rodné zemi.
"Poletíš se mnou?" přivřela jsem oči...
"V práci už jsem sice žádost o propuštění a ukončení pracovního poměru podala ale..."
"Ale?" I Ondru to mrzelo, a bylo mu jasný, že bude nějakej problém.
"Pustí mě nejdřív za půl roku, vybrat novou letušku, proškolit ji... Netrvá to chvilku, Ondro", už plaveme nazpátek. Když jsme si lehli zpátky na ručník, přemýšlela jsem o tom, čeho jsem se nejvíce bála... Vztah na dálku... Hromada otázek, žádná odpověď
"Nad čím tak přemýšlíš?" ptá se Ondra
"Bojím se, jak to budeme zvládat, než mě propustí, než všechno vyřídím, zařídím, rozloučím se a zbalím... , budeme bez sebe dlouho, tisíce kilometrů, Ondro bude se mi strašně moc stýskat, bojím se." Už jsem skoro brečela. Ondra mě začal utěšovat.
"Stello, neboj, bude to v pořádku, ty tu dopracuješ, rozloučíš se a hned jak to půjde, tak přiletíš" usmál se a otřel mi slzy.
"Dobře, miluju tě Ondro Pavelci, jsi můj hokejista a nikdo mi tě nevezme."
"Mně tě taky nikdo nevezme, Stello, miluju tě moc a proto ti slibuju, že všechno zvládneme, ano?"
"Ano" odpověděla jsem a hlavou zakývala na souhlas.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Týden uběhl jako voda a my pomalu balíme, protože zítra ráno odlétáme směr Praha. Skončí bezstarostná dovolená a začne normální život.
"Půjdeme se naposledy projít na pláž?" podíval se na mě s úsměvem na tváři Ondra
"Jo, jasně, proč ne?"odpovídám
Když se tak procházíme na pláži, v jemném písku si couráme nohy, nad mořem se tyčí zapadající slunce... Připadá mi to až kýčovité... Znovu přemýšlím, jak se mi mohlo stát to, co se mi stalo- potkala jsem vysněného hokejistu, a milujeme se...
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Už sedíme v letadle, hodně cesty jsem prospala. Ondra buď koukal do mobilu, nebo poslouchal písničky, vzbudila jsem se až když zbývaly asi dvě hodinky do Prahy, letadlo mělo menší turbulence, a i když jsem na ně byla zvyklá z práce, chytla jsem se za ruku mého hokejisty. Podíval se na mě a usmál se.
"Pojedeme domů, nebo pojedeš k rodičům?
"Rodiče pojedu navštívit zítra, taky bych měla dojet za babičkou, mají chalupu v jižních Čechách, tak by jsme si tam mohli udělat výlet. A Ondro, je to tvůj byt."
"Stello, je to byt nás obou, jsi moje přítelkyně a tak když chci, aby jsi bydlela u mě v bytě a byl můj a zároveň tvůj, tak to tak bude. Ano?"
" Dobře" souhlasila jsem, i když se mi to moc nelíbilo.
"A mám pro tebe překvapení" říká mi, protočím oči, už se z jednoho vracím a on už vymýšlí druhé.
"Ondro, právě se z jednoho překvapení vracíme..." A už mě nenechal dopovědět, protože mě umlčel polibkem.
"Co to je za překvapení?"
"Tomáš Hertl s přítelkyní, Kuba Voráček taky s přítelkyní i Jarda, nebo Tlusťoch... Kluci z týmu tě chtěli poznat."
"Ondro, to je úžasný! Kdy, kde,"
Další turbulence, lekla jsem se a chytla Ondru znovu.
"Neboj, dobrý. Ještě se s něma domluvím, většinou chodíme do centra, tam mám i druhý byt, tak by jsme tam kdyžtak mohli přespat." No fajn, druhý byt, hádám že nejen jeho, ale i můj, jako vždy, musím se pousmát. Co já se ještě nedozvím...
"Ale jinde už byty nemáš, že jo?" Ptám se s nejistotou v hlase.
"Mám byt tady, pak v centru, další už jenom ve Winnipegu." podíval se na mě, a usmál se.
Taky jsem se usmála a to už letušky hlásily, že se máme připoutat a že se bude přistávat.
Opět nápis Welcome to Czech republic- Welcome to Prague, mi říkal, že jsem opět doma...
