Ráno jsme jako obvykle vstali. Obvykle... Oba jsme věděli, že to moc jako obvyklé ráno vypadat nebude.
"Dobré ráno" pozdravil mě ještě v posteli Ondra
"Dobré, lásko" odpověděla jsem a vylezla z postele. Měla jsem na sobě Ondrovo "spací" Winnipegské tričko a spodní prádlo. Tričko mi bylo větší, takže mi chvilkama z ramen spadávalo.
"Víš že vypadáš strašně sexy?" Zeptal se mě ještě z postele Ondra. Já jsem svou odpověď vyjádřila pouze šibalským úsměvem.
"Ozvali se z práce, Ondro, " řekla jsem z koupelny, kde jsem dělala ranní hygienu.
"A?" Zeptal se Ondra
"Za tři měsíce můžu odejít. " řekla jsem
"Já odlétám za ani ne měsíc...." řekl Ondra smutným hlasem, takhle jsem ho snad ještě nikdy neslyšela mluvit...
"Budu tu dva měsíce bez tebe." Řekla jsem a už jsem zase ležela v posteli s mým hokejistou.
Ondra mě políbil na čelo,. Já jsem se na něj podívala smutnýma očima...
"Neboj se, to zvládneme, budeš kdyžtak u rodičů, ale samozřejmě můžeš být v obouch bytech a dám ti taky telefonní čísla na kamarády, ty řidiče, můžou tě kdykoli odkudkoliv přivézt a odvézt, nebo ti přivezou auto, dojedou na nákup, přivezou večeři... Nemusíš se bát je o něco požádat, ano?" Zeptal se se zvednutým obočím
"Ondro, já tě nechci vůbec otravovat" skoro mě to nenechal dopovědět.
"Stello, oni tu jsou opravdu pro nás, opravdu, a neboj se jim fakt zavolat. Já tě miluju, jsi moje přítelkyně a tím pádem můžeš to co já." Podíval se na mě s malým úsměvem. Já jsem kývla.
"Aspoň že to není půl roku, jak jsi původně říkala. " řekl Ondra
"Jo, aspoň že tak... Co budeme dneska dělat? " Zeptala jsem se po kratší pauze.
"Mmm, i když bych si rád dal den v posteli, tak..."podrbal se na neoholené tváři. "Mám nějaké povinnosti., myslím, že je tam návštěva nějaký základní školy . Potom jsem chtěl zajít do posilky." Vylíčil mi denní program.
"Půjdeš se mnou?" Zeptal se na otázku, která mě upřímně zarazila i překvapila.
"Já nevím, nechci aby to vypadalo, že tě..." nestačila jsem doříct.
"Ne, nebude to vypadat tak jak si myslíš, ani nijak jinak."
"Fajn, jestli chceš, tak tam s tebou pojedu. A místo tvý posilky zajedu k rodičům."
"Dobře, chceš auto? " zeptal se mě klidným, normálním hlasem. Asi je to pro něj opravdu normální a v pořádku, tak proč by jsem si to auto nepůjčila.
"Tak jo, jsi moc hodnej. " usmála jsem se.
"V kolik máme být v tý škole? " zeptala jsem se z kuchyně.
" Říkali jsme jim kolem desátý." Tak to mě docela zarazilo, protože bylo něco málo po deváté.
"Jako fakt? Ondro! Vždyť nevím co na sebe, nic nestíhám. " začala jsem pobíhat po bytě. Přiběhla jsem do ložnice, kde pořád v klidu ležel v posteli Ondra a dělal něco na mobilu.
"Achjo, já Vás chlapi nepochopím" , zakroutila jsem hlavou a začala ze sebe schazovat spodní prádlo a spací tričko, jelikož jsem rychle potřebovala do sprchy a umýt si vlasy.
"Hmm, tak tohle bych si nechal líbit každé ráno. " pronesl Ondra, když mě zahlédl svlečenou.
"Pane bože, já se zblázním. " postěžovala jsem si a pak už jsem jen zaslechla, jak se Ondra nahlas usmál. Jelikož jsem tu neměla moc věcí, nebylo z čeho vybírat. Nakonec jsem se rozhodla pro krémové tílko, šedý svetr ke kolenům, lehce rozthané světlé džíny a kabelku od Michaela Korse. Jako boty jsem zvolila jednoduše bílý AirMaxi.
"Dost ti ti sekne. " pochválil mě Ondra.
" Děkuji, tobě samozřejmě taky." odpověděla jsem. Ondra seděl u stolu v kuchyni a najednou prudce zaklapl Macbook, docela jsem se popravdě lekla.
"Ty novináři jsou takový zmetci, zasraní parchanti..." začal nahlas nadávat Ondra. Já jsem se na něj podívala. Rty jsem semknula do úzké linky. Sedla jsem si na židli vedle Ondry.
"Je to... To, co si myslím?" zeptala jsem se. Ondra přikývnul a pořád kroutil naštvaně hlavou.
"Stello, hlavně si z toho prosím nic nedělej, jsou to jenom debilní a vymyšlený keci." opakoval mi, když jsem si četla jeden z článků. " ONDŘEJ PAVELEC BYL VČERA VE VEČERNÍCH HODINÁCH SPATŘEN S NEZNÁMOU DÍVKOU PŘED JEHO BYTEM V CENTRU PRAHY" Bylo napsáno na jednom z nich. " PODÍVEJTE SE NA NOVOU MILENKU HOKEJOVÉHO REPREZENTANTA A BRANKÁŘE ZÁMOŘSKÉHO WINNIPEGU ONDŘEJE PAVELCE" bylo psáno u druhého článku.
"Jak mě to sakra nazývaj, milenka?!" Rozkřila jsem se
"Achjo..." povzdychla jsem si. Ondra si mě k sobě přitáhl, a hladil po vlasech, bylo příjemné, když mě takhle objímal.
"Tak vyrazíme?" Zeptal se po chvilce, v tom mi jako naschvál zakručelo v břiše. Oba jsme se začali strašně smát.
"Dáme si někde snídani?" Zeptal se po našem záchvatu smíchu a já jsem jen přikývla. Ondrův byt byl u nákupního centra Palladium a jelikož jsme chtěli na snídani, tak to prý nešlo jinde, než v pekárně Paul. Ondra měl pravdu, snídaně v Paulovi byla opravdu výtečná. Potom už jsme pokračovali do základní školy.
Do školy jsme dorazili kolem jedenácté hodiny. Hned se k nám hrnula nepříjemná vrátná, po jejím rozhovoru jsme s Ondrou dostali další dnešní výtlem: " Dobrej, co tu chcete" Ondra:" Dobrý den, jmenuji se Ondřej Pavelec, tohle je moje přítelkyně Stella Kleinová, přišli jsme na požádání vašeho pana ředitele. " ona: "no tak to si musíte počkat, já mu zavolam." "No tak čeká Vás u sebe v kanclu, támle rovně, pak schody nahoru a nakonec doprava chodbou, má to napsaný na dveřích, nashle" a zabouchla vrzající dveře vrátnice. Když jsme byli s Ondrou dostatečně daleko aby nás neslyšela, začly jsme se smát takovým způsobem, až jsem si musela sednout na studené schody.
" Pane bože, ta ani neměla šajna o tom, kdo jsem, pro boha, ani jsem si nemyslel, že dneska ještě někdo takový v Praze existuje."řekl ve smíchu Ondra.
"Přesně tyjo" dodala jsem já, a znovu jsem se začla chechtat.
Když jsme se představili řediteli a jeho sekretářce, u kterých to skoro ani nebylo potřeba, zavedl nás do prvních tříd a postupně až k deváťákům. Do pátých tříd to bylo fajn, ale potom jsem musela snášet bohužel, závistivé pohledy puberťaček. Ze školy jsme se dostali v jednu hodinu. Chvilku jsme byli doma a potom jel Ondra do posilovny a já se vydala k rodičům. Než jsem tam dojela volala mi teta, dvě babičky, dva dědečci, a kamarádky z dob, kdy jsem závodně dělala aerobik. Všichni se ptali, jestli je to pravda a tak. Všem jsem to krátce a stručně řekla a taky požádala, aby nikomu cizímu nic neříkali, což samozřejmě všichni pochopili. Všichni taky chtěli Ondru poznat. Na pohledy ve vesnici u rodičů, nebo na ukazování a pomlouvání u babičky na chatě jsem radši nepomýšlela, dělalo se mi z toho špatně. Radši jsem se věnovala řízení.
Zazvonila jsem u branky a než mi přišel někdo otevřít, pořád jsem se musela rozhlížet, jestli někde, tak jako včera, třeba za popelnicí není nějaký novinář. Naštěstí mi přišla mamka otevřít, okamžitě jsem ji objala.
"Mami, moc jste mi chyběli." Řekla jsem ji do trička.
"Ty nám taky, holčičko, máme tě rádi, pojď. " Šli jsme domů, mamka mi udělala studený čaj, protože jako (bývalá) sportovkyně a vlastně přítelkyně hokejisty kafe nemám v oblibě. Taťka zrovna sekal zahradu. Ihned jak mě viděl, šel ke mně a objal mě. Prakticky jsme si řekli to co s mamkou. Moc ráda jsem tohle slyšela zase od svých rodičů. Můj bratr byl na florbalovém tréninku. Tak jsme si zatím povídali všichni tři.
"Mrzí mě to, co se stalo, měla jsem na ty svině novináře pěknej vztek. " začla mamka.
"Maminka má pravdu. " pokračoval taťka, pak už se jen zadíval do zahrady, a zakroutil hlavou. Na nic jiného už se nezmohl. Strašně mne trápilo je takhle vidět.
"Já..., já se...vám... strašně omlouvám. Opravdu. Moc mě to mrzí. " mamka mě přerušila.
"Stello, to je dobrý, hlavně na sebe dávej prosím pozor, my už si s tím poradíme. "Usmála se a to mě trochu uklidnilo.
Pak už jsme si jenom povídali o tom, jak skvěle jsme se měli na Maledivách.
"Čau Stellooo..." přiběhl ke mně brácha.
"Ahoj, dlouho jsme se neviděli, tak co florbal a jak se máš? " vychrlila jsem na něj nejspíš hodně otázek najednou.
"Jo, fajn, co ty a kde máš vůbec toho svýho hokejistu? "
"Jo, jo, ten je teď v posilovně, máme se báječně. " odpověděla jsem. Táta s mámou se na mě dívali takovým lítostivým pohledem. Nejspíš věděli, že za pár týdnů to už tak báječný nebude...
" běž si zatím vyndat věci z tréninku. "Řekla mamka bráchovi. Když odešel, oba se na mě podívali.
"No, o tom jsem s vámi taky chtěla mluvit... Ondra mi nabídl, že... že bych mohla být v Kanadě s ním. " podívala jsem se na ně. Mamka se usmála, chytla mě za ruku.
"My ti to Stello samozřejmě nebudeme zakazovat, je to tvůj život, nech si to projít hlavou..." Zakroutila jsem hlavou na souhlas.
"Už jsem podala výpověď aerolince. " řekla jsem potom. Asi to opravdu nečekali, musel to pro ně být docela šok.
'Stello, ale...ale vždyť jsi o tý práci vždycky tak toužila a pak jsi měla obrovskou radost, že ji můžeš dělat. "Říkal taťka.
"Tati, já už jsem se rozhodla... za tři měsíce mne propustí z práce, potom tu ještě něco dozařídím a poletím. Uvidím, kdy se vrátím, to bude podle výsledků NHL. Samozřejmě, že za mnou můžete kdykoli i s bráchou přiletět, a letenky vám s Ondrou zaplatíme. Nebojte, já bez vás taky dlouho nevydržím. " zasmála jsem se, a ani jeden nic neřekl.
"Hlavně neletím zítra, ano?"
Oba zakývali hlavou. Potom jsem si ještě chvilku povídala s bráchou a kopali jsme si míčem. Bylo to fajn odpoledne, ale je na čase se vrátit do reality. Od mamky, taťky a bráchy jsem po rozloučení odjela rovnou na úřad městské části, pod kterou spadal můj byt v centru. Dala jsem to realitce, klíče a tak, takže se mi postarají o prodej a já potom dostanu peníze na účet. Slušný servis, pomyslela jsem si.
Když jsem přijela domů, Ondra se díval na televizi a byl střídavě na mobilu.
"Ahojky, jsem tu." Zavolala jsem z předsíně
"Ahoj lásko, nebyl nikdo před vchodem? "Zeptal se starostlivě Ondra.
"Ne, ne, naštěstí nikdo. Aspoň jsem si ničeho nevšimla. " řekla jsem.
"To je dobře. Miluju tě." řekl mi. Jak já mám tyhle slova ráda a pro to ho právě miluju... je neskutečně hodný, krásný, chytrý, prostě všechno. Pak už jsme si povídali, jak bylo u mých rodičů a jak bylo v posilovně.
"Jen, moje zbývající rodina by tě chtěla poznat." Řekla jsem opatrně, Ondra se na mě otočil a usmál se.
"Neboj, něco určitě vymyslíme."
"Jo, jo" zasmála jsem se.
Když jsem si šla dát večer telefon na nabíječku, zahlédla jsem z okna u vstupních dveřích chlapa s foťákem. Byl opřený o zeď a něco dělal na mobilu. Bylo to v té tmě hůř vidět. Okamžitě jsem věděla, že je to zase nějaký pitomec z bulváru.
"Ondro."
"No,?" Otočil se na mě a když viděl můj obličej, zvedl se, došel ke mně a podíval se směrem, kterým jsem se dívala. Ondra zakroutil hlavou.
"Jak já je nesnáším. Zavolám policajty, tohle je soukromý pozemek, neměl by tam stát. "
Novináře sice vypakovali, ale špatný pocit ze mě nedostali a tak jsem se pořádně přitulila k Ondrovi.
"Dobrý? " zeptal se Ondra, zakroutila jsem hlavou, jako že jo, protože mi u něj v objetí bylo opravdu božsky.
"Spoluhráči z Winnipegu by se s tebou chtěli poznat a počkej až budeme hrát s Philadelphií, to tě bude chtít vidět Vory s přítelkyní, nebo se San José Sharks, Hertlikova přítelkyně Aneta je taky fajn. "
"Už se tam k tobě mooc těším ty můj hokejisto. " usmála jsem se, Ondra mě obejmul ještě víc než předtím a tak se mi usínalo daleko líp.
Tak co nová kapitola? Lepší? ;-) snažila jsem se dávat přímou řeč na nový řádek, tak možná i proto je to trochu delší.
Mějte se krásně a užívejte si prázdniny :-)
