Je neděle, osm hodin ráno a já překvapivě brzo otevírám oči... Můj Anděl vedle mě ještě pořád sladce spí. Najednou vytřeštím oči, když si vzpomenu, že dneska máme jít k našim na oběd, vůbec nevím, co si mám vzít na sebe! Začnu pobíhat po naší ložnici a vytahovat z kufru všelijaké věci, které by se na dnešní "událost" hodily.
"Co to prosímtě děláš lásko? ptá se rozespale Ondra
"Dneska jedeme k našim na ten oběd a já absolutně netuším, co si vezmu na sebe!" Ondra na mě dívá s vytáhnutým obočím a polo-úsměvem.
"Já vím" vyskočí z postele a otvírá svoji lesklou, velkou, bílou posuvnou skříň a vyndává šedé tričko s logem Czech ice hockey team, kterých má asi sto, dokonce i v jednom spím.
"Proboha, tohle?" ptám se naštvaným hlasem
"No, a co je na něm, je pěkný" říká
"Jo, to je, ale na dnešní příležitost se fakticky nehodí" podívám se na něj s úsměvem, Ondra se ke mně nakloní a něžně mě políbí...
"Miluju tě"
"Já tebe taky" odpovídá
"Co uděláme s tím oblečením?" ptá se zamyšleně, jen zakroutím hlavou při pohledu na "rozhrabaný" kufr
"Půjdeme nakupovat" podívá se na mě a v jeho očích je úplně vidět, jak se těší.
"Ale co veřejnost, okamžitě z toho bude mediální poprask"říkám se smutným výrazem."
"Na to mám za prvé, svoje lidi, a za druhý na to jsem zvyklý." Vytáhl ze skříně černou mikinu a opravdu rebelskými brýlemi.
"Páni, tak to fakt nás nikdo nepozná" říkám s nadšením v hlase a už si na sebe natahuju černé, vytahané triko a džíny.
——————————————————————————————————————————————————
Sedíme v autě, veze nás tentokrát mně neznámý řidič, ale Ondra ho očividně zná dobře, povídají si, jak bylo ve Winnipegu a tak. Po chvilce se zeptá, kdo jsem a Ondra překvapivě zodpoví, že jsem jeho přítelkyně...
"Ondro, proč si mu řekl, že jsem tvoje přítelkyně, dohodli jsme se přeci, že to zatím nebudeme říkat" říkám, když jsme zaparkovali v garážích a opouštíme vůz
"Stello, neboj, tohle byl můj kamarád Alexandr, známe se už dlouho, ten nevynáší žádný informace"
"Aha, tak to jo, promiň" omlouvám se mu
"V pohodě" odpovídá mi.
"Tak, kam zajdeme pro to oblečení?" ptá se
"No, já nevím, asi to nechám na tobě." podívám se na něj s úsměvem. On se podívá s povytáhnutým obočím a mírným úsměvem na rtech.
"Fajn, pojď." chytl mě za ruku a šli jsme směrem- mně neznámo kam. Ondra měl nenápadné brýle a trošku sklopenou hlavu, šli jsme rychlým krokem. Do prvního obchodu kam jsme zašli byla Zara, překvapilo mě, jak se se mnou Ondra účastnil vybírání jednotlivých kousků, které samozřejmě potom zaplatil. Nastává hodina před odjezdem na oběd, převlíkám se do nových, lehkých, světlých a hlavně pohodlným šatů, zatímco Ondra si bere hnědé, úplé tričko na tělo a džíny. Boty jsem zvolila samozřejmě lodičky a Ondra AirMaxi.
"Moc ti to sluší" říká mi
"Tobě taky" odpovídám, když jsme ve výtahu, Ondra volá s řidičem a já mu diktuji adresu bydliště mé rodiny, "Mmm, jo, vem černýho meďáka, prosimtě a ať to není hlavně nápadný" říká do telefonu a já se na něj dívám s úsměvem. Když přijdeme před dům, tak už tam stojí překvapivě a nablýskaný černý, velký Mercedes Benz, ne, vůbec to není nápadný, pomyslím si v duchu. Pozdravím a nasedneme do auta...
——————————————————————————————————————————————————
Když přijíždíme před dům, je tam celkem hodně aut, no jo, celá rodina. Podívám se na Ondru, on na mě a usmějeme se na sebe, když vystupujeme, tak Ondra domlouvá s Alexandrem, že mu zavolá, až bude moct přijet.Chytneme se s Ondrou za ruce, a jdeme vstříc vchodovým dveřím.
"Neboj, bude to v pohodě" mrkne na mě Ondra
"Jo, já vím" usměju se na něj a pomalu stiskávám tlačítko zvonku. Přijde otevřít mamka, ten pohled, když otevře branku.... Střídá oči- já, Ondra, já, Ondra, já Ondra. Vůbec nevím, co si myslí.
"A-ahoj mami" vykoktám ze sebe
"Dobrý den paní Kleinová, moc rád Vás poznávám" říká naprosto v klidu Ondra.
"Do-dobrý den, vy, vy jste -Ondřej Pavelec"
"Oh, omlouvám se, Ondra Pavelec, těší mě", říká Ondra se smíchem.
"Pojďte dovnitř, Stello, Ondro", vejdeme do domu, a na mě dýchne ta pravá domovní atmosféra. Mamka letěla do kuchyně, nejspíš to tam douklidit...
"Vzuj se tady a pojď" řekla jsem Ondrovi, vzali jsme se za ruce a já šla představit svého přítele rodině. V kuchyni už všichni seděli u stolu a jen co k nám zvedli hlavy, nepustila jsem je ke slovu, a začla:
"Mami, tati, Aleno, Josefe, Andrejko, Bobe, a Kubo, babičko, dědečku, tohle je můj přítel" Všem spadla čelist, když viděli Ondru a taťka se zvedl jako první a potřásl si s Ondrou ruku.
"Vítejte u nás v rodině" říká taťka
"To je v pohodě, říkejte mi Ondro." Potom začlo představování a konečně jsme se pustili k jídlu.
Možná trošku delší kapitolka, ale zase posunula trošičku děj. Psala bych dál, ale musím jít spát, zítra mám důležité závody. Jinak, co nejdřív napíšu další kapitolu- jako by pokračování k téhle, takže bude mít stejný název :)
Dobrou noc !
