,,Jsem doma!" houkla jsem z předsíně a odhodila svůj batoh s učením na zem. Dnešní přednášky zabraly skoro pět hodin, takže jsem po nich byla extrémně vyčerpaná. Zamířila jsem rovnou do kuchyně, kde už byli všichni mý spolubydlící včetně Maxe, který sem dorazil už včera a bude tu s námi celý víkend. ,,Nazdárek rodinko." Zažertuju a spadnu znaveně do křesla.
,,Zbyly těstoviny, kdyby sis je chtěla dát k večeři." Obeznámila mě Liv. Od té doby, co jsme tu bydlely, se z ní stala máma téhle rodiny. Neustále vyvařovala a o všechny pečovala. Bylo zvláštní si na to zvyknout. Přeci jen z obrovské pařmenky se stala klidná přítelkyně pečující o svou domácnost.
,,Díky, umírám hlady." Zazubím se směrem k ní a zvednu se na nohy. Akorát jsem došla do kuchyně, když se mi rozezvoněl mobil v zadní kapse kalhot. Rychle jsem ho vzala do ruky a spočinula pohledem na jméně, které zářilo na obrazovce. Volala mi. Ještě pořád jsem měla u jejího čísla tu samou fotku z doby, kdy jsme spolu chodily. Byla to ta nejroztomilejší fotka, jakou jsem pořídila. Seděly jsme u mě v pokoji na posteli, jedly čínské nudle a povídaly si. Táta byl zrovna ten den v práci a psal mi co dělám a co jsem si dala k večeři. Řekla jsem Blake, ať mi zapózuje s nudlemi v ruce, že mu to pošlu a tak se stalo. Tu fotku jsem si ale hned oblíbila, protože se na ní roztomile zubí, v ruce drží ty skvělý nudle, dokonale to zachycovalo tu chvilku a když jsem se na ní pak podívala, věděla jsem, že ji neskutečně moc miluju. A teď jsem znovu hleděla na tu fotku s vědomím, že mi právě ona teď volá. ,,Musím to vzít." Houkla jsem a ve vteřině jsem vystřelila z místnosti a zapadla do svého pokoje. Zhluboka jsem se nadechla a hovor přijala.
,,Prosím?" hlesla jsem, přičemž jsem nervozně přecházela po pokoji.
,,Ahoj, tady Blake. Nevím, jestli máš ještě moje číslo." Ovšem, že ano. Nedokázala jsem ho smazat. ,,Chtěla jsem se jen omluvit za to posledně. Vím, že jsem měla zavolat hned ten den, ale nějak mi do toho pokaždé něco vlezlo, takže promiň. Nevěděla jsem, že tam Nick bude a nechtěla jsem se takhle rozloučit. Vím, že to asi bylo trochu trapné, Nick se občas neumí chovat a začne ihned žárlit." I přes tu dálku cítím, jak nad jeho chováním protočila očima, což mi i následně potvrdí letmé povzdechnutí.
,,O nic nešlo. Stejně jsem opravdu potřebovala jít ještě udělat nějaké věci do školy, takže mě to jen k tomu donutilo. Navíc bylo asi lepší, že se tam objevil." Podotknu. Okamžitě nastane hrobové ticho. Blake mlčela, já taky. Neměla jsem to vytahovat. Obě jsme moc dobře věděly, že kdyby nepřišel, políbily jsme se. Jen jsme se o tom ještě nebavily.
,,Opravdu?" Šeptla Blake po delší odmlce. Došlo mi, že se asi rozmýšlela, jestli v téhle konverzaci pokračovat. Její reakce mě ale jaksi zaskočila.
,,A ne snad?" Zněla jsem nejistě, sama jsem to ve svém hlase slyšela.
,,Bohužel s tebou budu muset nesouhlasit." Musela jsem se po jejích slovech posadit, aby se mi nepodlomila kolena. Doslova jsem cítila, jak se na druhé straně hovoru culí, protože mě tak moc ráda provokovala. ,,Do té chvíle jsem si to s tebou vážně užívala." Dodala, aby to znělo méně vyzývavěji.
,,Všimla jsem si." Utrousila jsem. Teď se zasmála nahlas, což opět probudila mé srdce.
,,Tak jsem si říkala, že bychom to mohly někdy zopakovat. Ne třeba úplně na kafe, ale teď by si mi zase mohla ty ukázat své oblíbené místo tady." Bez toho, aniž bych to jakkoliv ovládala, se mi na tváři objevil úsměv.
,,Nickovi to nebude vadit?" Rýpnula jsem si, načež následoval další její smích.
,,Nick neovládá vše, co já dělám. Obzvlášť ne to, co se týká tebe." Musela jsem si její poslední větu v hlavě znovu přehrát, protože jsem měla pocit, jakoby se mnou flirtovala.
,,Tak dobře. Teď mám ještě práci a po zbytek týdne mám dost školy, ale o víkendu mám volno." Navrhnu, ačkoliv jsem věděla, že bych správně měla o víkendu psát esej, co jsme dostali za úkol.
,,Tak dohodnuto." Souhlasila a hned potom nastalo vtipné ticho. ,,Takžeeee, jak se má Max? Říkal, že tenhle týden bude u vás, chtěla jsem se za ním zítra zastavit."
,,Jo, je tu. Myslím, že se má fajn. Liv ho celé dny obskakuje a jako vždy se cukrují, takže si nemá, na co stěžovat." Rozplácla jsem se na postel a začala se culit, protože mě těšilo, že jsme si zase povídaly. Nechtěla jsem, aby ten telefonát skončil.
,,Jsem ráda, že jsou ještě spolu. Liv je skvělá a říkám ti, že jestli to Max někdy podělá, asi ho zabiju." Pronese přísně, což mě okamžitě rozesmálo. Můj častý smích ale očividně přivolal ostatních pozornost, protože Liv nakoukla ke mně do pokoje a zmateně nakrčila obočí s tím, že chce vědět, kdo mi volá. Naznačila jsem jí, že jí to řeknu pak, ale nedala si pokoj a vlezla mi do pokoje. ,,Všechno v pohodě?" Uchechtla se Blake potom, co jsem šeptem mluvila k Liv.
,,Jo, promiň. Liv mě tu otravuje a nedá mi pokoj. Můžeš ji pozdravit, ať ví, s kým volám a máme klid?" Uchechtnu se a dám náš hovor na hlasitý odposlech.
,,Nazdárek Liv!" Ozve se, přičemž Liv vyvalí oči.
,,To je Blake?" Šeptne nejprve, než ji pozdraví nazpět. ,,Pojď, ještě musíš pozdravit Maxe a ostatní." Vytrhla mi mobil z ruky a zmizela do kuchyně. Rychle jsem se za ní rozeběhla, ale to už bylo pozdě, protože se tam s Blake všichni zdravili. Liv s Maxem si s ní okamžitě začali povídat, jakoby úplně ignorovali, že volala mě a že jsme tam měli rozdělanou konverzaci.
,,Liv, vrať mi ten telefon!" Začaly jsme se o něj přetahovat, ale nakonec jsem jí dloubla do žeber, díky čemuž stisk povolila a já ji ho vytrhla z ruky.
,,Mrcho!" Vyplázla na mě jazyk, což jsem ji samozřejmě vrátila.
,,Promiň, někdy je vážně neodbytná." Zavřu se znovu v pokoji. Blake se po mých slovech zvonivě rozesmála, což probudilo motýlky v mém břiše. Milovala jsem její upřímný smích.
,,Takže nikdo z nich nedělá vědu z toho, že se zase bavíme? Vědí o-" na vteřinu se zarazila. ,,O tom, co jsem ti provedla?" Vydechla trochu smutněji.
,,Jo, vědí to. Vlastně tu pro mě byli celou tu dobu. Bez nich bych byla bůh ví kde. Ale nemyslím si, že se na tebe nějak zlobí, přeci jen nikdo neví každý detail. Spíš jsou rádi, že jsem zase v pohodě a Liv s Maxem se s tebou můžou normálně bavit, aniž by mi to tajili." Pokrčila jsem rameny, ačkoliv to nemohla vidět.
,,Ani nevíš, jak jsem za tohle vděčná. Chyběla si mi." Poslední slova skoro zašeptala, jakoby měla být mířená opravdu jen mě a nikdo jiný je nemohl pochytit. Chtěla ještě něco dodat, ale v tom se zarazila. ,,Budu muset končit. Uvidíme se o víkendu, dobře? Těším se." A aniž by to stihla doříct, hovor skončil. Bylo to zvláštní, povídaly jsme si takovou dobu a najednou to skončí jen tak?
Už se nám to konečně někam vyvíjí :D
