,,Blake, jestli ihned nevyrazíme, tak přijedeme pozdě!" Křiknu, jakmile se posadím na lavičku a nazuju si černé tenisky. Akorát jsem si zavazovala tkaničky, když se celá udýchaná a rozcuchaná přiřítila do předsíně. Za ní přiletěl i její obrovský kufr, který byl tak moc rozjetý, že jí málem podrazil nohy, když se zastavila u mě.
,,Kdybys mě nenechala spát tak dlouho, tak bych byla připravená už dávno." Ohradí se na mě podrážděně. Ani jsem se jí nedivila, protože se musela během hodiny sbalit a vypravit, což byl pro Blake trošku nadlidský úkol.
,,Zlato, já tě budila. To ty si zase usnula." Uchechtnu se a zvednu se na nohy. Tentokrát je to Blake, kdo si obouval boty, ale tím, že spěchala, se jí stále nedařilo tkaničky uvázat. Klekla jsem si proto k ní a tkaničky si opatrně vzala z jejích rukou.
,,Jsem pitomá. Měla jsem hned vstát. Nemám ráda, když jsou rána takhle chaotická." Hlesne nakonec, zatímco sleduje mé prsty, které jí uvazují tkaničky na botách. Nakonec složí tvář do dlaní a dlouze si povzdychne.
,,O nic nejde. Pořád máme čas a když přijedeme o pár minut déle, nic se nestane." Dovážu jí i druhou botu a pak ji jemně pohladím po vlasech a donutím jí se na mě podívat. Věděla jsem ale, že šlo o něco jiného. V očích se jí míjel strach a nervozita. ,,Blake, co se děje?" Starostlivě svráštím obočí a uchopím její dlaně do svých, načež je políbím.
,,Nevím, jestli je dobrý nápad, abych s tebou jezdila. Vím, že tvůj táta říkal, že bude rád, ale nevím, jestli mám na to se přede všechny postavit a dělat, že se nikdy nic nestalo." Šeptla a zase sklopila tvář k zemi.
,,Rozumím, že to nebude snadný, ale nikdo tě z ničeho neviní. Všichni vědí, že to mezi námi bylo zkrátka už od začátku komplikované, ale nikdo si nemyslí, že za vše můžeš ty. Věř mi, že se na tebe všichni jen těší. Navíc tam budu s tebou, celou dobu, a nedovolím, aby ses necítila dobře. Slibuju, že si celý víkend užijeme. Věříš mi?" Opatrně prsty uchytím její bradu a lehce její hlavu pozvednu, aby mi hleděla do očí a ujistila se, že mluvím naprostou pravdu.
,,Samozřejmě, že ti věřím. Ale taky budeme blízko mámě. Co když zjistí, že jsme doma a o něco se pokusí? Nechci, aby tvému tátovi zničila svatbu." Vyhrkne další svou obavu, nad kterou ale já pokroutím hlavou.
,,Tvé mámy se nebojím. Jen ať si něco zkusí." Ušklíbnu se. ,,Věř mi, bude to skvělý víkend a pořádně si ho užijeme." Povzbudivě se pousměju, což konečně vykouzlí úsměv i na její tváři. ,,Takže můžeme?" Kmitnu zrakem ke dveřím, načež Blake přikývne. ,,Miluju tě." Šeptnu a ještě ji stihnu políbit, než se obě zvedneme na nohy a vezmeme naše zavazadla. ,,Liv, my vyrážíme! Sejdeme se na obřadu." Houknu do kuchyně, kde Liv dělala nějaký úkol do školy.
,,Jeďtě opatrně. Zítra!" Křikla nazpět a pak jsme konečně vyšli ven z bytu. Chvíli nám trvalo najít na ulici Charlieho auto, která nám na víkend půjčil, ale nakonec jsme ho na konci ulice našly. Naložily jsme naše věci dovnitř a já se pak ujala místa řidiče a Blake místa spolujezdce. Už to byla chvíle, co jsem naposledy řídila, ale sem tam jsem si Charlieho auto půjčovala, abych to nezapomněla.
Už jsme chvíli jely. Blake se snažila působit v pohodě, ale věděla jsem, že je stále hodně nervozní. Chápala jsem to, přeci jen věděla, že všichni z mé rodiny ví, co se mezi námi stalo. Já ale Blake miluju a to taky všichni ví. A pokud ne, tak jim to tento víkend dám jasně najevo. Navíc táta byl radostí bez sebe, když jsem mu řekla, že jsme s Blake zase oficiálně spolu a že se mnou přijede na svatbu. Vždycky jí měl strašně rád. Když jsem si ale všimla, že Blake raději odvrátila pohled ven z okénka, pustila jsem rádio, kde akorát hráli nějaké hity a položila jsem svou ruku Blake na stehno. S roztomilým úsměvem ke mně stočila svou pohled a položila svou ruku na mou.
,,Už jsem ti říkala, že si táta s Kat pořídili psa?" Vzpomněla jsem si a pokusila jsem se tím rozvést konverzaci. Samozřejmě to zabralo, protože Blake psi milovala a celá nadšeně vypískla. Zbytek cesty jsme vzpomínaly na všechny zážitky, co se nám u nás doma přihodily a neustále jsme se jen smály. Když jsme ale míjely ceduli s nápisem Vítejte v našem skvělém městečku, Blake zase ztichla. Semknula rty a jen si prohlížela ulice, kterými jsme projížděly. Přinášelo to tolik vzpomínek, nám oběma. Když jsme pak přijely do naší ulice a oběma nám spočinul pohled na naší staré příjezdové cestě, Blake začala nervozně poklepávat nohou. Jakmile jsem zaparkovala, položila jsem jí zase svou ruku na nohu a celá se k ní natočila.
,,Slibuju, že to bude dobrý. Oba se na tebe těší a nedovolím nikomu, ani mým příbuzným, ani tvé mámě, aby nám tenhle víkend zkazil. Budu tu celou dobu s tebou, dobře?" Ujistím ji, čímž se trochu uklidní a lehce přikývne. ,,Děkuju, že tu se mnou jsi. Vážně tě moc miluju." Pousměju se a natáhnu se k ní, abych jí políbila.
,,A já miluju tebe." Sladce se pousměje a pohladí mě dlaní po tváři. ,,Fajn, jdeme na to, dokud mám odhodlání." Zhluboka se nadechne a pak s odhodláním vystoupí z auta. Já udělám to samé a přesně v tu chvíli se rozrazí dveře od domu. Nejprve z nich ale vyběhne už o něco větší štěně labradora, které bez ostychu doběhne ke mně, radostně mě přivítá a pak zamíří k Blake. Nejdříve si jí zvědavě očichá, ale jakmile si k němu Blake dřepne, stoupne si na zadní, předními packami se jí zapře o kolena a začne jí olizovat celou tvář.
,,Bruno!" Ozve se ihned se smíchem táta, který vyšel jako druhý z domu. Doběhl k nám, ale aniž by se dál staral o svého psa, se celý rozzářeně vrhl do mé náruče. ,,Tady je moje holčička." Vydechne a ještě mě líbne do vlasů. ,,Tak moc si dospěla. Sluší ti to." Tátovsky se pyšně usměje a celou si mě prohlédne. Jakmile se ale Blake zvedne na nohy, táta celou svou pozornost přesune na ní, jako bych já neexistovala. ,,Blake." Vydechne. Obě jsme s Blake zatajily dech, ale jakmile si jí táta přitáhl do pevného objetí, oběma nám spadl kámen ze srdce. Tedy hlavně Blake, která z toho byla nervoznější víc než já. I ona obmotala své ruce kolem něj a pevně ho objala. Byl to hezký pohled, protože nic jsem si nemohla přát víc, než aby měl můj neoblíbenější člověk na světě (táta) tak moc rád někoho, koho z celého srdce miluju (Blake). Když se od sebe odtáhli, všimla jsem si, jak Blake ukápla malá slzička, ale ihned ji setřela. ,,Jsem opravdu moc rád, že tu jsi. Všem si nám chyběla." Pronese upřímně táta a i jí líbne do vlasů. Blake zkrátka patřila do naší rodiny a když jsme spolu nebyly, chyběla nejen mě, ale i tátovi nebo Kat. ,,Odnesu vám věci dovnitř. Běžte se přivítat s Kat. Vaří v kuchyni oběd." Mrkne na nás a tak se obě ruku v ruce vydáme dovnitř. Do toho kolem nás neustále pobíhal Bruno, který stále radostně skákal po Blake, kterou si zřejmě vážně oblíbil.
,,Říkala jsem ti, že to bude v pohodě." Vypláznu na Blake hravě jazyk, za což mě dloubne do žeber.
,,Dobře, měla si pravdu." Přizná nakonec s líbne mě letmo na tvář.
,,Kohopak to tu slyším?" Ozve se z kuchyně a než se nadáme, doběhne k nám s roztáhlou náručí Kat a obě nás v ní pevně zmáčkne. ,,Bože, obě jste tak dospěly. Sluší vám to." Rozzáří se a pak sjede pohledem na naše propletené ruce. ,,Jsem ráda, že jsem zase spolu, Jestli to má totiž někomu v tomhle světě vážně vyjít, budete to vy dvě. Moc vám to přeju. A ráda tě vidím Blake." Věnuje jeden speciální úsměv i Blake a obě nás znovu obejme. ,,Bože, tak moc jsme se na vás těšili." Vypískne radostí. Zdálo se, že se na tento víkend vážně těšila. A ještě aby ne, když si brala mého tátu. ,,Jo a než na to zapomenu, odpadla mi na zítra holka na líčení. Onemocněla. Tak jsem si říkala, jestli bys náhodou nebyla tak hodná, Blake, a nepomohla mi?" Podívala se s nadějí v očích na mou přítelkyni.
,,Bylo by mi ctí vám pomoct." Zazubí se Blake.
,,Dobře, a žádný tykání. Víš, že pro tebe jsem vždycky Kat. A děkuju." Ještě na potřetí nás obejme a pak zaběhne do kuchyně, kde jí začal bublat hrnec.
,,Myslím, že na něčem jede, protože tolik energie nemá ani tady Bruno." Šeptnu směrem k Blake a obě se uchechtneme.
,,Dobře holky, tady máte věci. Alex, tvůj pokoj jsme už připravili, takže se klidně můžete zabydlet a pak si dáme oběd." Objeví se za námi táta s našimi věcmi.
Doufám, že máte hezký víkend :))
