Útok zlobrů

167 8 4
                                    

Bylo to na hovno.

Už týdny Acelyn bloudila lesy, aby sťala hlavy několika zlobrům, na něž byla vypsána odměna ve výši, která by ji mohla zajistit nejdéle na měsíc. Všude po nich byly stopy - ohniště, polámané stromy a smrad z trusu, ale jakoby jí mizeli přímo před očima. Přitom to byly nemyslící páchnoucí obludy, které se mohly pohybovat pouze v noci!

Zprudka vydechla a sedla si na mokrý pařez aby ulevila znaveným nohám. Celý den lilo jako z konve a tudíž se jí šlápoty zlobrů rozplývaly před očima jako skvrny z olejových barev. Tohle nikam nevedlo. Zlobři se nemohli pohybovat ve dne, tudíž tu někde musela být skrýš nebo nějaká jeskyně. Acelyn složila hlavu do dlaní. Začínalo se stmívat a zlobři se brzy vydají opět na cestu.
,,Do prdele," zahučela a zvedla zadek, načež si protáhla ztuhlé svaly na rukou. Mnoho lidí jí považovalo za křehkou slabou dívku drobného vzrůstu - nebýt té holé skutečnosti, že by jim všem vmžiku nakopala šos - a zvláštního vzhledu. Většina lidí z ní měla hrůzu, ale někteří jí byli fascinováni.

Acelyn roztáhla chřípí a zhluboka nasála pachy okolo. Cítila všechny vůně lesa. Od borového jehličí po veverčí trus, samozřejmě všudypřítomný smrad zlobrů a...

A kouř.

Cítila vůni popela vznášející se ve vzduchu jako mlžný opar nad ránem. Zářivě se usmála a každý, kdo by ji nyní spatřil, by si nadělal do kalhot. Prudce se rozeběhla přímo za kouřem a přitom ladně přeskakovala pařezy, klády a vůbec všechno co jí stálo v cestě a její chodidla se nořila do země tak měkce, že nevydala téměř žádný zvuk při došlapu. Bylo to tak přirozené, stejně jako dýchání. Uháněla velkou rychlostí, než se dostala k místu, kde už z velké dálky viděla jasně zářivý plápolající oheň ukrytý pod skalním výběžkem. Jenže tohle nebyl tábor zlobrů a nad ohněm nebyla žádná křičící lidská pečínka. Kolem ohně bylo několik malých mužů posazených v půlkruhu a o něčem diskutovali. Nejvyšší z nich, černovlasý s hrubě tesanou tváří, chtěl zrovna nejspíš něco říct, ale do tábora se přihnali dva stejně vysocí muži - zlatovlasý a hnědovlasý - a hulákali cosi v jazyce, kterému Acelyn nerozuměla. Na to se všichni muži zvedli a chopili se zbraní, načež se vydali k okraji lesa. Chvíli na to zmizeli ve tmě a tábor zůstal nehlídaný. Napadlo ji, že to může být past, ale nebylo možné, aby ji zahlédli, a i kdyby ano, skončili by mrtví ještě dřív než by stačili vůbec tasit meče. Acelyn se proto bez bázně vydala do jejich tábora, aby si ho lépe prohlédla. Všude kolem ohně se válelo vybavení - zbraně, kožešiny, deky, pírka, vlasce. Acelyn zvedla jednu z dýk a pořádně si ji prohlédla. No jistě, trpaslíci.

Jelikož ji v táboře nic nezaujalo, vydala se tichým krokem za trpaslíky. Sledovala je potemnělým lesem, minula pár poníků uvázaných ke stromům a po několika minutách polo běhu spatřila, jak celá tlupa trpaslíků útočí na zlobry. Acelyn se zlověstně pousmála a krev jí vřela vzrušením z nadcházejícího boje v žilách. Konečně. Tasila dvojici loveckých nožů, které nosila sebou a upevnila si na zádech chakram se třemi ostrými čepelemi, které byly schopny rozsévat smrt pouhým máchnutím zápěstí.

Svižně vyšplhala na strom a sledovala, jak bojují trpaslíci, aby odhadla jejich postup, kdyby na ni zaútočili. V záblesku světla rychle změnila svou podobu.

Nejlépe si vedl černovlasý trpaslík, jenž bojoval s neuvěřitelnou silou, vytrvalostí a strategií. Acelyn přimhouřila oči, když mu náhle zlobr vyrazil nádherně kovaný meč z rukou a jedním máchnutím obří pracky srazil trpaslíka k zemi. Náraz trpaslíka ochromil tak, že jen vytřeštil oči, když viděl k čemu se zlobr chystá - zašlápnout trpaslíka do země. V tom Acelyn zasáhla.

Neočekávaná láskaKde žijí příběhy. Začni objevovat