Neočekávaná láska

Ztracená v bouři

Acelyn byla rázem na nohou - stejně tak všichni ostatní, po nichž Thorin varovně vykřikoval rozkazy v jazyce Khuzdum. 
Skála pod nimi se otřásla a jí se podlomila kolena, načež upadla na zem.  Vše se náhle ponořilo do víru šíleného hřmění a otřesů padajících kamenů.
Začalo pršet.
Někdo by mohl říct, že ledové ostré kapky narážející nebývalou silou do jejich obnažených těl, byly obyčejné. Jenže ve vzduchu byla cítit magie, stará kouzla, jež oživila Hromové obry a právě tento déšť byl jejich doménou. 
Stejně jako oslepující blesky křižující oblohu. 
Acelyn se zvedla a rozhlédla se kolem. Thorin všechny postrkoval cestou vpřed - cestou, která se náhle stávala smrtící pastí, ale nebylo jiné možnosti, než jí čelit. 
Sráz podél náhle kluzké a drolící se pěšinky, jen čekal až někoho z nich pozře. 
Zem se znovu zhoupla, každý se chytal každého a všeho. Acelyn se naprosto bez dechu podívala nad sebe. 
Přes deštěm zmáčené vlasy jí pohled oplácela tvář kamenného monstra, jež povstalo - i s nimi - a pustilo se do potyčky s dalším, jež se vyřítilo přímo naproti nim. 
Bouři na chvíli přehlušil vyděšený křik, když se nohy obra rozdělily a s nimi i jejich společenství.
Acelyn uvízla spolu s královými synovci na jedné noze, zatímco ostatní zůstali na druhé. Nad hlavami jim prolétl obří kus vyrvané hory a roztříštil se o obra, na němž setrvávali. 
Ten se divoce zakomíhal a zařval tak hlasitě, že se Acelyniny prastaré kosti změnily v led. V další sekundě je zasypala sprška sutě a kamení. Acelyn se bleskově vtiskla do výklenku, který by mohl být čéškou. 
 Odněkud se ozval bolestný výkřik, neodvážila se však zjišťoval komu patřil, zatímco si kryla hlavu pažemi. 
Kili a Fili byli stulení pod malým převisem, jenž jim přinášel jen velmi malou ochranu, jen pár metrů od ní. 
Thorin se k nim natahoval, držíc se jednou rukou skály a cosi křičel. I na tu dálku poznala v jeho lesklých očích zoufalý strach. 
Acelyn zaťala zuby a zapřela se nohama, aby neupadla, když se obr napřímil, aby vrátil úder svému soupeři. Rána byla téměř ohlušující, ale ten pohyb je na malou chvíli přiblížil ke zbytku společenství. 
Nezaváhala - pár skoky byla náhle u Kiliho a Filiho a pokusila se je vytáhnout na nohy. Filimu ze spánku stékala rudá krev, dýchal jen přerývavě a oči mu šly šejdrem. 
,,Musíme skočit!" Zaječela, aby přehlušila bouři, a vrhla krátký pohled na proláklinu mezi nimi a... a Thorinem. 
Stále křičel, ruka natažená směrem k nim. 
Kili se vzpamatoval první, pomohl Filimu se zvednout a přidržoval ho. 
Obr se kymácel, s každým jeho krokem jim podkluzovala zem pod nohama, když se dostali k okraji odkud mohli skočit. 
Obr dostal ránu do gigantické hlavy, stočil se stranu a narazil do hory. Thorin okamžitě všechny hnal do bezpečí, který nehybný kámen představoval, sám však zůstal na jedné z pohyblivých nohou. 
Čekal na ně. 
Acelyn postrčila sourozence vpřed. 
První skočil Fili a dopadl Thorinovi přímo do náruče. Kili hned po něm, avšak mrštného tmavovlasého trpaslíka nikdo chytat nemusel. 
 Acelyn se zapřela a připravila se ke skoku. Už se chtěla odrazit, vyšvihnout své tělo, a i přes tuhle situaci si náhle přála, aby jí Thorin chytil do svých silných rukou, ačkoliv to nepotřebovala.  
Obr se však zprudka zvedl a s hrozivým burácením se znovu vrhl na svého rozzuřeného nepřítele. Acelyn narazila silně do skály, tak že jí to na malý okamžik vyrazilo dech. 
Monstrózní noha se zhoupla vzad a jí stoupla žluč do krku. 
S hrůzným uvědoměním vytřeštila jantarové oči. Chystal se kopnout. 
Acelyn měla totálně nasráno v gatích. 
Chytila se dlaněmi výčnělků z kamene, aby nesjela dolů do propasti, když se noha naklonila a naprosto bez dechu a s hrůzou v srdci jen sledovala, jak se najednou vše zvedá, výš a výš... 
Náraz jí vystřelil do vzduchu. Vše se náhle zpomalilo, pod nohama jí zmizela země a otevřel se tam chřtán zmáčeného údolí. 
Zaječela když se vznesla mezi obry a zazmatkovala - ve světle blesku se proměnila. Chvíli se nesla prostorem, rozrážela déšť a pak vrazila do druhého obra, takovou silou, že se pod jejíma rukama udělaly pavučinky prasklin. Kdyby nezměnila podobu, možná by ten náraz nepřežila. Hlava se jí motala, a vše ji palčivě bolelo od nárazu. Dokonce ani její takřka kamenná kůže, tak úplně neodolala síle Hromových obrů. 
Instinktivně se zachytila kořenů a výčnělků na obrově těle právě ve chvíli, kdy dostal silnou kopačku. Obr stihl udělat několik zběsilých kroků vzad, než dostal další zásah. Acelyn křičela, sotva se držela, záda jí bičovaly spršky kamenů a hlíny. 
V panice se rozhlédla kolem. Obr brzy prohraje, zřítí se i spolu s ní a ona neměla kam prchnout. Byla příliš daleku od nehybné hory, od trpaslíků, od...
Od Thorina.
Zavřela oči a sevřela kořeny pevněji. Obemkla nohama skálu, připlácla se na ní jako přísavka. 
I přes burácení válčících monster a hluk bouře za oponou své mysli viděla natažené prsty - mozolnaté a silné. Viděla dvě hluboké tůně, modré a krásné a plné naděje. 
Co být... osamělí spolu? 
Chtěla tu nabídku přijmout. 
Div nevzlykla. 
Dokážeš to, Arcanie. 
Acelyn se musela zatraceně přemáhat, aby se nevrhla do propasti sama, když jí v uších zazněl známý hlas.
Hlas její moci, jejího srdce, které si vždy žádalo víc. Víc, než by bylo schopné zvládnout, víc než by mělo. 
Táhni k čertu, zavrčela na něj v duchu a otevřela oči. 
Tak se mi líbíš. 
A vyrazila.