Neočekávaná láska

Imladris

Svět hořel.
Zrodil se z ohně a znovu v něm spočinul, – ona v jeho středu vířila. Dusil jí žár sálající ze samotného srdce země. Všude kolem šlehaly prapůvodní plameny v modrých barvách, ohlušující řev jejich tance přehlušil i tlukot jádra.
Acelyn křičela, ale z jejích úst nevyšla jediná hláska. Řítila se hlouběji, hlouběji, hlouběji...
Neviděla dno.
Propadala se hořícím světem, jeho zkázou, zrodem, vzpomínkami na uplynulá tisíciletí, jako pták bez křídel. Padala přímo do otevřené ohnivé jámy bez konce, aniž by měla možnost odehnat plameny, jež jí svazovaly, od sebe. Když otevřela ústa, aby prosila o slitování, ze rtů jí vyšlehl mocný ohnivý jazyk, který spálil vše, co milovala.

*

Probudila se s vyděšeným křikem na rtech a zadýchaně se vyšvihla do sedu. Zamotala se jí hlava, ale vnímala to jen vzdáleně, protože stále měla před očima jen divokou modrou škálu ohně. Acelyn prudce rozechvěle vydechla, a skoro by přísahala, že jí z nosu unikl horký vzduch.
Zase... ten sen.
Byl to jen sen... vzdálený, tajný a naprosto nebezpečný.
V panice se rozhlédla okolo sebe, ale trpaslíci stále byli ponořeni do říše snů. Odhrnula si úlevně zpocené vlasy z čela. Svět okolo ní svítal v oranžových a zlatých barvách, a ona hlasitě polkla.
Ještěže spala na kameni.
Jinak by nejspíš zničila celý tábor.
Možná i tento svět.
Tiše sykla a vstala na zdřevnatělé končetiny. Jako myška se proplížila kolem spící tlupy a krátce pohlédla na Thorina.
Trpasličí král se zavrtěl, jeho řasy se lehce zachvěly, načež se přetočil na bok. Na místo, kde před chvílí spočívalo její tělo, dopadla těžká trpasličí paže.
Acelyn znehybněla, když sebou Thorin cukl a zmateně zamrkal. Kámen pod jejím tělem byl dosud nejspíš vroucí.
Okamžitě vystřelil, rozhlédl se, zdali jim nehrozí nebezpečí. Jeho unavený zrak spadl na ni a nejspíš musel potlačit zívnutí, než řekl:
„Chystáte se někam?"
Acelyn se na něj s hranou potměšilostí zašklebila, přičemž měla co dělat, aby ovládla třas v prstech.
„Musím čůrat," odvětila a rázem trpaslíkovy tváře zrudly.
„Dobře," vyhrkl a najednou se zdál být celý čilý, „příliš se nevzdalujte."
Acelyn se spěšně odebrala skrz labyrint kamenů a vysokých výčnělků, co nejdál od trpaslíků. Zůstala v komplexu skal a mohla tak slyšet pomalu probouzející se společenství.
V záblesku světla změnila svou podobu a padla na kolena.
Nabrala chladný ranní vzduch do plic a nechala ho proniknout do svých vnitřností. Děsila se žáru, jež se jí usadil v hrudi, a nechtěla s ním mít nic společného. Opak byl pravdou – jak by jen mohla uniknout své vlastní podstatě?
Acelyn svou druhou podobu milovala, ale moc v jejích žilách, která se snadno vymykala kontrole...
Tu by vyměnila i za blbou pintu.
Pomalu se její nitro začalo uklidňovat, a tak si dovolila promnout paže.
Kousek rukávu na jejím levém zápěstí byl ohořelý. Acelyn tiše zaklela, vytáhla Ace a opatrně uřízla kus zčernalé látky, načež jej schovala pod kámen, aby trpaslíci nepojali podezření.
Nepotřebovala, aby se nějak domákli, koho ve skutečnosti mají po svém boku. Thorin jí nejspíš pomalu začínal tolerovat a považovat za člena společnosti.
Začalo to tím, že jí vrátil zbraně, pokračovalo jejich krátkými hovory a včerejším vtipkováním. Dokonce jí nabídl kožešinu, aby nemusela spát na zemi. Acelyn to gesto považovala za nabídku nejistého příměří, a tak s ním víc než ochotně souhlasila, tím že pro jednou vynechala svou běžnou masku upletenou ze sebejistoty a jízlivosti, a snažila se s ním mluvit normálně.
Už, už se chystala vrátit, když v tom její ostré a dlouhé uši zaznamenaly známé vrčení. Roztáhla chřípí a nasála pach, jenž se jako dusivá hniloba vznášel ve větru.
Jedou od jihu, uvědomila si. Jak nás našli?
Doběhla k trpaslíkům – někdy mezi přeskakováním z jednoho kamene na druhý, se proměnila opět v člověka – a spustila:
„Míří k nám vrrčí zvědové," vydechla, co nejklidněji dokázala, přesto však dostatečně hlasitě, aby upoutala jejich pozornost.
Okamžitě se na ní otočili.
„Jak jsou daleko za námi?" Ozval se Gandalf, jenž se obezřetně rozhlédl do všech stran.
Acelyn rychle sebrala své cestovní věci a sdělila jim, co nejpřesněji skřetí polohu.
„A jak to můžete vědět, když jsou podle Vás tak daleko?" Nechal se slyšet nedůvěřivý Dwalin.
Otráveně si povzdechla, připravená začít se hádat, ale Gandalf zasáhl.
„Jdeme, mistře trpaslíku," obdaroval je pohledem, jenž nepřipouštěl žádné námitky, „na hádky teď není čas."
Acelyn byla vděčná za čarodějovu podporu.
Společnost Thorina Pavézy tedy urychleně zvedla zadky a posbírala své věci, než se vydali svižným a plíživým krokem podél skal.
Veselí z uplynulého dne bylo to tam. Všichni mlčeli, rozhlíželi se, naslouchali svému okolí a zdráhali se vstoupit do otevřené krajiny.
Acelyn pozorně prohlížela každý možný bod, kde by je mohli přepadnout, a nakonec došla k závěru, že těch míst bylo nespočet.
Horizont za kopcem, kde je mohli odříznout a následně obklíčit, byl jednoznačnou doslova skřetí volbou. Tiše svůj názor sdělila Thorinovi, který se jako by čirou náhodou ocitl vedle ní.
„Máte nějaký nápad?" Vydechl k jejímu neskonalému překvapení. Je tohle ten samý trpaslík, jenž jí ještě před pár dny nemohl přijít na jméno?
Acelyn nejistě přikývla a nakrčila obočí.
„Jestli tam jsou – a já vím, že ano – potřebujeme čas na to dostat se z otevřeného terénu," kmitala očima přes až příliš ztichlou krajinu, „někdo musí odlákat jejich pozornost."
„Nic hloupějšího tam nemáte?" Ucedil Dwalin a jeho knír se mocně roztáhl, jak se nasupeně nadechl.
„A vy?" Odpověděla stejně nepříjemně.
„Dost," sykl Thorin, načež oba sjel hodnotícím pohledem.
„Návnadu budu dělat já," broukla tichým hlasem Acelyn a rychle si svázala kusem řemenu vlasy z čela.
„Ne," ozvalo se sborově od Filiho, Kiliho a Thorina.
Pozvedla obočí v němé otázce.
„Nikdo nebude dělat žádnou návnadu," rozhodl rázně jejich vůdce. Tohle byla ztráta času, skřeti mohli být blíž, než si troufala říci, a oni se nedokázali shodnout na únikovém plánu.
Otráveně se ohlédla, aby našla Gandalfa a požádala jej o pomoc proti tvrdohlavosti trpaslíků, ale...
Nikde jej nenašla.
Kde sakra byl?
„Kde je čaroděj?" Ozvalo se odněkud ze skupiny.
V odpověď se ozvalo vytí, tak mrazivé a pronikavé, že se jim zakouslo do nervů podobně jako medvědí past do lýtek.
„Budeme se držet při zemi," začal Thorin. Černé vlasy mu padaly přes záda ve vlnách a Acelyn v nich dokonce spatřila nitky stříbrné.
„Náš cíl je další skálový ostrůvek, kde se ukryjeme," ukázal na obrys v dálce.
„Proklouzneme okolo nich bez povšimnutí," doplnil jej Fili a už teď věděla, že jejich plán je předem určený ke ztroskotání.
„Jdeme," zavelel Thorin a jako první vykročil na planinu před nimi.