Měla jsem pocit, že když se ještě pohnu, asi umřu. Mě tak všechno bolelo, to ani nebylo možné. Už si ani pořádně nepamatuji, jak jsem se sem dostala. Jen ležet, dívat se, a to bylo vše co jsem asi mohla. Jíst bylo to nejhorší. Připadala jsem si jako malé dítě, když mě strýc krmil. Nebylo to ideální, alespoň mě nikdo jiný takhle neviděl. Připadala jsem si jako bych měla zpátky osm, když jsem také byla v nemocnici kvůli pár zlomeninám a strýc dělal to samé co teď. Staral se a krmil mě.
„Nebavili jsme se o tom, ale zajímá mě, jaký máš názor na ten včerejší den," nadhodil, když mi dával poslední lžíci polévky. Lehce pokrčím rameny.
„Co přesně chceš vědět za názor, hádali se o mě jako bych byla majetek," slabě odpovím, ale usměji se. Je mi úplně jasné, co přesně chce vědět. Na to však nemám sílu, momentálně jsem ráda že žiji.
„Víš co, raději odpočívej, o nic se nestarej já vše zařídím, ale Marka tady raději pouštět nebudu z bezpečnostních důvodů," uchechtne se. Musela jsem se nad tím pousmát, protože mi to přišlo vtipné. Dva chlapi, co se chovali jako děti tahající se o nějakou hračku. Nepopírám, že Egon měl pravdu. Mark o mě vážně skoro nic nevěděl. Ale vyděsilo mě, že Egon zase věděl vše. Nebyl tu rok a půl a věděl vše. Zatímco Mark se mnou žil rok a nevěděl prakticky nic.
„Věděl všechno," nakonec vydechnu.
„Kdo a co?" nechápavě se na mě podíval strýc. Podívám se mu do očí.
„Egon o mě všechno věděl," řeknu. Nahlas to znělo, já ani nevím jak. Strýc se stejně zatvářil nechápavě. No nechtěla jsem to vysvětlovat.
„Technicky jste tehdy byli na sobě závislí, pořád jste byli spolu," odpoví. Věděl, co jsem tím chtěla říct, ale i přes to nic neříkal. Začali trochu ustupovat v tom, aby mi někoho předhazovali, protože momentálně ani nemuseli. Egon zřejmě nevědomky pomáhá mé hlavě při myšlení nad námi.
„Ale on tu nebyl rok a půl, a přesto si vše dokonale pamatuje, na rozdíl od Marka, který se mnou rok žil," podotknu. Jen nad tím pokrčí rameny jako by to bylo nic a zvedne se k odchodu. Zamračila jsem se spíše pro sebe, protože strýc už byl u dveří. Věděla jsem, že nejsem jediný pacient v nemocnici, ale vážně jsem se tu nudila. Když se pohnu bolí mě hrudník, když se pokusím zvednout hlavu bolí mě trochu krk, takže se moc nemohu dívat dopředu. Ale stejně tam nic není.
Nebavilo mě to. Ležet tři hodiny, aniž by za vámi někdo přišel a pustil vám nějaký film. Počítala jsem vteřiny, dokud někdo nepřišel aspoň na kontrolu a pak jsem začala od znovu. Což také nebyla ideálka, ale co jsem měla dělat? V nemocnici se nedá nějak zabavit. Dnes ani táta nemohl a chlapi měli své starosti s prací, takže jsem věděla, že oni mě stoprocentně nenavštíví. Ale i ve čtyři odpoledne jsem doufala v to, že mě tu přece samotnou nenechají a přijdou. Byla jsem už tak otrávená z toho ležení na posteli, že jsem se chtěla projít. Jako ano bolelo to, ale myslím že s něčí pomocí bych mohla.
Trochu se leknu, když uslyším zpoza dveří nějaký hluk. Po chvíli i nějakou ránu do dveří, ale to na chvíli ustane. Hlavu jsem měla mírně otočenou ke dveřím a čekala co se bude dít.
Když se však dveře začaly otevírat usmála jsem se. Vykoukla z nich Lexa, ale hned na to jsem opět slyšela naštvané hlasy.
„Ahoj holka," uchechtne se.
„Ahoj, co se tam děje?" zeptám se zvědavě.
„Ale nic, jen si tu chlapi něco vyříkávají," pokrčí rameny. Než však vejde dovnitř zahlednu za ní Richieho, který se snaží držet Egona.
