Moje rozhodnutí zůstat přes noc bylo správné. Nechtěl o tom moc mluvit, ale aspoň jsme spolu strávili večer. Na kamarádství to bylo asi moc, ale neřešila jsem to.
Vzbudila jsem se vedle něj úplně šťastná, jako bychom byli zase spolu. Bylo to první, co mi proletělo hlavou. Když jsem se nad tím, ale pozastavila, bylo to divné. Divné ale bylo i to, že tady byl. Spal jako zabitý, ani se nedivím, když měl vedle postele ampulku s léky na spaní. Večer jsem si nevšimla, že si je přinesl, ale možná pro ně byl během noci. Přestanu nad tím vším přemýšlet a otočím se na bok, jen abych ho mohla sledovat. Dívala jsem se na něj ráda, když spal, vypadal klidně a roztomile, což se za ten rok a půl nezměnilo. Bylo až děsivé, že mi to připadá jako zase náš vztah.
Jsem zvědavý typ člověk, proto jsem se potichu vykradla z postele, avšak jen ke komodě, kde byl pootevřený šuplík. Byla v něm složka s názvem SNY, tak jsem ji otevřela, ale nečekala, že v ní bude zrovna tohle. Minimálně deset obrázků vojáka, který měl na každém jiné zranění. Jednou bez ruky, podruhé bez nohy a nejstrašidelnější byl ten kde ležel mrtvý. Obrázky měly něco společné, a to toho vojáka. Děsivé však bylo to, že to byl sám Egon.
„Jsou tu nějaké hranice, ale ty je vždy překročíš," ozve se z postele Egonův trochu naštvaný hlas. Neměla jsem odvahu se na něj podívat, pořád jsem očima kmitala po těch kresbách. Nahánělo to hrůzu. Otočím se na něj i s kresbou a nechápavým výrazem ve tváři.
„Co to sakra je?" zeptám se ho a ignoruji tu jeho blbou připomínku.
„Kresba," odpoví jakoby nic.
„Egone, jsi to ty. Proč by si něco takového kreslil," zamračím se na něj.
„Někdy se člověk potřebuje zbavit svých snů," odpoví a zavře zase oči. Nebylo to úplně super, proto raději kresby schovám do složky, ale úplně na spodku si všimnu ještě jedné kresby. Ta mě docela vyděsí ještě více než předtím. Hodím to do šuplíku, který hned zavřu a okamžitě si jdu pro věci.
„Kam jdeš?" zeptá se mě překvapeně.
„Musím pryč," vyjde ze mě. To už mám na sobě všechno ze včerejška a do půl minuty jsem i u dveří. Než jsem však štíhlá odemknout a utéct, chytl dveře a zabouchl je. Tak rychle z postele jsem ho nikdy neviděla vylézt. Stál přede mnou v celé své kráse, nahou hrudí a se střapatými vlasy. Zatajil se mi dech. Nedokázala jsem se mu dívat nikam jinam jen do očí, přímo do jeho nádherně modrých očí.
„Ty víš, že nemám rád, když mi někdo sahá na mé kresby bez dovolení," vyjde z něj hrubým hlasem, kvůli kterému mě oklepe.
„Jen mě zajímalo..." zastavil mě.
„Také ti nesahám na tvé osobní věci a neslídím," zamračí se. Jako by přes noc úplně zešílel. Vypadal jako blázen, který chce zabít. Sakra, já se ho stoprocentně bála. Momentálně je mé tělo v křečí, jako by nic nemohlo dělat.
„Já...já se omlouvám," vykoktám.
„Slídíš ráda, neznáš hranice, taková si nikdy nebyla, tak proč najednou ano?" zeptá se mě, zatímco já sleduji jeho nahou hruď a jeho napnuté svaly. Možná jsem taková nebyla, ale teď taková jsem. Prostě se musí smířit s tím jaká jsem.
„A ty znáš hranice?" vyjde ze mě první věta, kterou dokážu poskládat. Když na mě přimhouří oči, trochu se stáhnu.
„Ano, znám hranice tohohle," ukáže na nás dva.
„Já respektuji to, co chceš a ty bys měla respektovat to co já chci," dodá nakonec.
„Když jsi poprvé přijel, nutil si mě do našeho vztahu. Překračoval si mé hranice," založím si ruce na hrudi, abych zaujala svůj bojový postoj. Akorát jsem měla pocit, že ten jeho je děsivější než ten můj.
