Měla jsem sbaleno jen to, co jsem věděla, že unesu. No nebylo toho moc, vlastně jen pití a peněženka s mobilem. Bylo to děsně těžké no a pro můj hrudník to nebylo ideální. Nebylo ani teplo, že bych šla polehku, musela jsem si vzít teplé oblečení, abych náhodou ještě neprochladla a nebyla nemocná a neskončila v nemocnici. Jak mě už se tam nechtělo.
„Gaio, buď opatrná. Kdyby si nemohla, nepřepínej se," řekl mi táta, než jsem se vydala pro věci, abych mohla jít čekat na odvoz. Byla jsem ráda že se stará, ale já snad věděla, co mám dělat.
„Ano, dám ti vědět, jestli žiji, až dojdu nahoru," odpovím mu pobaveně a vydám se konečně pro ty věci. Poberu si batoh i s budou, kterou si rovnou obléknu, a ještě zkontroluji, jestli mám vše potřebné. Mám dokonce i léky nebo Ventolin, což používám, když se nemohu pořádně nadechnout. Říkám tomu malé záchvaty. Své kudrnaté vlasy si dám do drdolu, abych se o ně nemusela moc zajímat a konečně odejdu i z pokoje.
„Kdyby..." zastavím jeho další připomínky.
„Budu tam mít partu lidí co se o mě postarají," dám mu pusu na líčko. Na to že byl ředitel firmy, ať to byla jakákoliv, ať byl člen gangu, který jsem neviděla za tu dobu něco dělat, bál se o mě tak moc, že bych si i řekla že tak hodně citově založený člověk nemůže být tak strašidelný. Samozřejmě je tu možnost že umí vypnout emoce tak rychle jako je i zapnout.
„Věřím Egonovi víc než komukoli jinému, takže až přijede pošli ho za mnou," sdělí mi jakoby nic. Chtěla jsem protestovat, ale nakonec, když jsem uviděla jeho obličej jsem si řekla, že ho raději poslechnu. Jen co uslyším auto na příjezdové cestě, vydám se z domu rovnou k autu z řidičovy strany. Uvítal mě krásným úsměvem, ale jen stáhl okýnko.
„Nasedej," uchechtne se.
„Počkej, musíš za tátou, chce s tebou mluvit," povzdechnu si. Pobaveně zvedne obočí, ale nic na to neřekne. Proč taky? Vystoupí z auta. Pohledem upřeným za mě a mírný úsměv mu nemizí.
„Tak si zatím sedni, vyřídím to," dá mi pusu na čelo a odejde. Obejdou tedy auto, abych si sedla, zatímco Egon už něco řešil s otcem. Viděla jsem v zrcátku, jak se něčemu smějí a klidně si povídají. Tak dobrý vztah s ním neměl Mark ani zdaleka. Tohle nebylo možné, stále jsem tomu nemohla věřit. Vždyť táta neměl jen tak někoho rád. Ani Alexu neměl úplně v lásce, ale to je proto jak se chovala. Prostě se mu to nelíbilo.
Když už se vracel zpátky k autu, dělala jsem, že něco mám zajímavého na mobilu.
„Co ti řekl?" zeptám se jen co si sedne za volant. V takovém nepříjemném počasí měl na sobě volné khaki kalhoty a tričko s krátkým rukávem, zatímco já byla oproti němu nabalená jako na Sibiři.
„To bys chtěla vědět, co?" uchechtl se a nastartoval. Protáhla jsem obličej do naštvané grimasy, ruce zkřížím na hrudi a hlavu otočím směrem k oknu, abych mohla sledovat trasu.
Nevystupovalo se, prostě jak nás uviděli nastartovali auta a jeli s námi. Tím, že si to vzal na starost Egon, byli jsme jako první. Znal cestu nazpaměť, takže jediné, co šlo v autě dělat, bylo poslouchat písničky a potichu si zpívat. Byla jsem zvědavá a ráda jsem šmejdila, takže jsem se rozhlížela po autě. Pořád jsem se vrtěla na sedačce, zatímco ho to děsně štvalo. Slyšela jsem, jak si něco povídá pro sebe. Začnu nakonec otevírat box přede mnou, ale na to už Egon zareaguje.
„Nesahej na to!" vyjede po mě a prudce strhne volant na bok a zase zpátky, protože jednou rukou zavře box. Zarazím se hned poté co se leknu. Trochu se odsunu k oknu, jako by mi to nějak mělo pomoct.
