O ROK POZDĚJI:
Bylo zvláštní být po roce a půl zpět ve městě. Chtěl jsem vědět, jak se mají ostatní, ale především jsem chtěl vědět, jak se má ona. Nic jsem o ní nevěděl a celkem mě to děsilo, kvůli toho že někoho mohla mít. Jasně že mě to už napadlo, jen jsem si to moc nechtěl připouštět, ač vím, že je přece jen úžasná a může si kdykoli někoho najít.
Když jsem se tak procházel městem, začínal jsem si uvědomovat, jak moc mi to všechno chybělo. Odjet na tak dlouho asi úplně nebylo to nejlepší, bohužel už to nezměním, a proto musím pracovat s tím co teď mám. I přes to všechno mé první kroky směřovaly domů. Neměl jsem strach ani nějaké výčitky vůči mojí rodině, ač byla matka taková, jaká byla. Prostě se vydám k těm dveřím, které mi dělaly domov spoustu let. Jen co na ně zaklepu, postavím se s rukama za zády a čekám. Kdysi bych byl asi nervózní, ale dnes ne, necítil jsem nic.
„Tak běž otevřít ne! Nevidíš, že něco dělám!" slyším křik své matky, která mi vrátí pár vzpomínek na to období, kdy jsem se pořádně neuměl vzepřít. Chvíli na ten křik se otevřely dveře, ve kterých stál můj otec.
„Egone, co...co ty tady děláš? Ty už ses vrátil?" vyjde z něj koktavě.
„Ano, zase na nějaký čas budu v Seattlu."
Táta si mě prohlédl a pak mě rychle objal, to už i já projevil emoce a s úsměvem ho obejmu také. Ano otec byl jeden z mála lidí, na které jsem se opět těšil, protože mě svým způsobem vždy chápal. Chytnul mě za ramena a opět si mě začal prohlížet.
„Jsi...jiný, vyspělejší," pronese ne moc nadšeně.
„Armáda tě změní," přikývnu.
Ohledně toho moc nevypadal nadšeně, nebo aspoň mě se to tak zdálo. No i přes to mě pozval dovnitř, kde se nic nezměnilo. Podotýkám ani můj pokoje se nijak nezměnil. Všechno bylo na svém místě, jak jsem to tu nechal. Nezměnila se ani matka. Jen co mě uviděla, začala se mračit, kriticky si mě prohlížet jako bych byl opět ten špatný syn, který ji jen zklamal.
„Ahoj, matko," pozdravím ji.
„No nazdar, myslela jsem, že už tě někdo zabil," odpoví.
Měl jsem nahozený neutrální výraz, protože to ani jinak nešlo. Ona prostě už byla taková, to jen otec nic neviděl a jako vždy ji okřikl. Bylo to prd platné, prostě mě nechtěla vidět, takže se s ní nebudu bavit. Stejně to ani nechce.
„Grace!" zakřičí na ni otec.
„Jen se na něj podívej, tohle je opravdu hnus. Armáda tě měla naučit se chovat, ne utéct před povinnostmi, které jsem tu pro tebe měla. Já ti říkám, že takového syna jsem opravdu nechtěla," odfrkne si.
Nedělal jsem si z toho hlavu, jen jsem se pousmál, když odcházela z místnosti, ve které jsme byli. Otec se na mě překvapeně podíval, ale já dál sledoval matku.
„Já si taky přeji jinou matku, takže si myslím, že se neshodneme nikdy."
To, co jsem právě řekl matku zastavilo. Otočila se tak prudce, že jsem čekal, co mi ještě může říct a myslet si, že mi to nějak ublíží. Byl jsem připraven opravdu na všechno, věděl jsem, že mě nemůže nijak rozhodit.
„Jestli si zpět kvůli ní, tak se můžeš zase vrátit, žije už přes rok s Markem Youngem. Není šance, že by tě ta podřadná žena chtěla," zavrčí.
Myslel jsem si, že jsem připraven na vše?
Oprava.
Tohle jsem opravdu nečekal. Mark? Ten, který nebyl žádné zlo už tehdy na těch večírcích? To si ze mě dělají srandu. To nemyslí vážně! Ten chlap není pro ni, je to jen idiot, který využil mé nepřítomnosti.
