Byla jsem děsně natěšená, že se už dneska vrací. Tedy aspoň jsem doufala, že přijede a nic se nezměnilo. Práce ale tím pádem utíkala pomalu, což zrovna příjemné nebylo, ale co jsem s tím měla dělat. Izzy se na mě jen dívala a pobaveně kroutila hlavou.
„Z čeho ta dobrá nálada?" zeptá se mě s úsměvem na rtech.
„Dnes se vrací," odpovím ledabyle, i když vnitřně skáču tři metry vysoko. Tak moc jsem se ještě na něj nikdy netěšila. Samozřejmě, kdybych věděla i předtím kdy přijede určitě bych byla natěšená a ne vystresovaná.
„Najednou si ráda, že to spolu táhnete?" poškádlí mě. Na tohle ani neodpovím a raději jdu zkontrolovat, jestli všechny děti spí. Byly tu jisté obavy o to, jak to asi bude vztah probíhat, ale já věřila, že to všechno bude v pořádku. No přece se všechno dá zvládnout.
Děti se po spánku chovaly klidně, bylo to stejně tím, že byly rozespalé. Děti se rozdělily na dvě skupiny, kdy jedná se mnou vyráběla obrázek z listí a ta druhá s Izzy kreslili podzimní stromy. Děti byly velice vynalézavé, až jsem se divila. Přece jen dětská fantazie nezná hranic. Avšak i dnešní práce musela skončit, jen to trvalo trochu déle, než jsem chtěla. Těsně před koncem mi přišla jedna zpráva, nad kterou jsem se trochu usmála.
Luther: ahojky, přijeď prosím na letiště kolem páté
Bylo mi jasné, že musím tím pádem hned z práce, ale to mi bylo vážně jedno. Tak moc jsem se těšila, že bych tam jela i kdyby mi napsal o půlnoci.
Já: ahoj, dobře, budu tam
Jednoduše odpovím, při balení svých věcí z práce. Musela jsem se usmívat ještě víc, protože jsem sakra měla dobrou náladu jako nikdy předtím.
„Máš nějak moc energie, jsi šťastná jako blecha a já si pořád říkám, proč si do toho nešla už dříve," hodí po mě Izzy kamenný výraz. Opatrně pokrčím rameny, ale stejně se na ni podívám.
„Já ale přece nevěděla, že to takhle bude," ohradím se.
„Ale ostatní věděli, že budeš šťastná a ty si to pořád popírala," zvedne obočí, aby na to dala důraz. Bylo mi jasné, že ostatní to cítili už dříve, ale já prostě ne. Musela jsem si to projít v hlavě, celé to ještě projít i s pár lidmi, abych si byla jistá, jestli dělám dobře nebo ne. Všechno má dvě strany. Dobrou a špatnou.
Tady je ta špatná armáda. Ale je to prostě Egon.
„Nebylo jednoduché prostě přijít a říct budeme spolu. Potřebovala jsem jistotu, že to za to bude stát Izzy," trochu se zamračím.
„Sakra holka, takový chlap nechodí po zemi každý den. Jestli ti do života vpadl už podruhé je to znamení," protočí očima.
„Jaké? Mám se s ním dnes vyspat, udělat si děti a vdát se?" protáhnu obličej.
„Ne, jen říkám, že nad takovou šancí se nepřemýšlí, prostě se jí chop a nepusť ji. To, co spolu budete či nebudete mít za deset let je už vaše věc. Třeba je to chlap na celý život," mrkne na mě. Jako představa to byla vážně pěkná, mít s Egone rodinu, zestárnout spolu. Ano. Dokázala jsem si to všechno velice živě představit.
„No nic, už musím, tak zase zítra tady," rozloučím se s ní.
„Jo, zítra a pak už je díky bohu víkend," zasměje se. Měla pravdu, konečně zase víkend. Aspoň ho budu moct trávit s Egonem.
Sice jsem po městě jela podle předpisů, ale i přesto všechno jsem na letišti byla kolem půl páté. Seděla jsem na lavičce, která byla přímo naproti výstupu z haly, kde se dávají zavazadla. Seděla jsem, pohupovala nohy jako malé dítě a sledovala čas. Byla jsem z toho až nervózní. Vytáhnu si mobil z kabelky ve chvíli, kdy mi napíše Lexa.
