Princ na baterky

Všechno radši ne

Aneta

Posadím se k jídelnímu stolu a zadívám se na nástěnné hodiny nad televizí. Takhle dlouho se Robin v Praze už dlouho nezdržel. Obvykle se snažil dorazit před osmou, a teď už táhne na devátou. Sáhnu po telefonu, který leží na stole, abych mu zavolala, ten krátce zavibruje, jako by reagoval na moje myšlenky a na displeji se rozsvítí příchozí zpráva od Robina. Dorazím až zítra. Jsem KO. Pusu.

Zamračím se. Pár vteřin zvažuju, že mu stejně zavolám, ale nakonec se rozhodnu nechat ho být. Možná jenom nemá náladu, protože měl špatný den. Rychle vyťukám přání dobré noci, přidám smajlíka s pusinkou a srdíčky a telefon zase odložím.

„Tak Anet, kde jsi s tou colou? Sušíme ti tam s babi na ohni maso," ozve se ode dveří moje sestřenice.

„Už jdu, jenom jsem si něco chtěla zkontrolovat."

Pat se ušklíbne. „On dorazí."

Zavrtím hlavou. „Právě, že ne. Zůstane v Praze."

Obočí jí vystřelí vzhůru. „Páni, co to? Vždyť tě žárlivě střežil, co jste přijeli. Dokážeš bez něj vůbec ještě usnout?"

Zakoulím očima. „Od kdy jsi tak sarkastická?"

„Toho si nevšímej, mluví ze mě závist." Krátce se zasměje, chytí mě za ruku a vytáhne do stoje.

„Závist? Robin je můj první vážnej vztah. Tys jich měla kolik? Pět? Šest?" Kluci se o ní rvaly už na základce. Byla hezká, vtipná, a navíc byla hokejová fanynka, takže si mohla vybírat.

„Právě. První a hned urveš jackpot. Jdem, budeš z toho mít jerky." Táhne mě chodbou ven a já ji nechám. Nikdy jsem moc nepřemýšlela nad tím, jak lacino jsem vlastně k Robinovi přišla. Jasně byl tady ten zádrhel s tou jeho averzí k herečkám a novinářům, ale nakonec to skousnul. A nejen to, začal zase skládat písničky. Než jsme odjeli z Prahy, jednu mi zahrál a opravdu mě chytla za srdce. I beze slov. Uměl si skvěle pohrát s tempem a dynamikou jednotlivých tónů. Až ji dokončí, bude to hit. Tím jsem si jistá. Čím si jistá nejsem, je, jestli ji bude chtít hrát i někomu jinému. Když jsem mu to navrhla, moc se na to netvářil.

„Jsme spolu pár měsíců, co ty víš, co na něj ještě zjistím," namítnu, když si natahuju na nohy kecky. „Třeba dává do bramborovýho salátu celer."

„Tak to by ovšem byl rozhodně důvod k rozchodu."

„Že jo."

Patricie se rozchechtá a vystrčí mě ze dveří. „Jdi už."

Za domem má babi ovocný sad, kde je gril a otevřené ohniště. Obojí je privátní. Hosté penzionu mají vlastní na opačné straně domu, kvůli soukromí. Dneska tu jsou jen dva lidé, ale o víkendu bude plno. S Pat jí pomáháme. Dřív to byla letní brigáda, dneska už za to peníze ani jedna z nás nechce.

Bezděčně se usměju, když už zdálky vidím, jak si babi s Natálií o něčem živě povídají.

„Myslím, že už jí to chybělo."

„Co? A komu?" zeptám se.

„Babi. Tyhle společný večery. Co jsme šly na vysokou, byla tady pořád sama. Dřív jsme jezdily každý prázdniny."

„Stěžovala si?" To by mě mrzelo.

Patricie zavrtí hlavou. „Ne, to ne. Vždyť jí znáš. Ale byla teď poslední dobou taková zamlklejší než dřív. Prostě to na ní bylo znát, že je tady pořád na všechno sama."