Princ na baterky

Tady platí jiná pravidla.

Aneta

Zabouchnu za sebou dveře auta a s bušícím srdcem zůstanu stát na chodníku před Robinovým domem. V kuchyni se svítí. Čeká na mě. Pátravě se rozhlédnu po ztichlé ulici. Tady rozhodně nehrozí, že by mě někdo zahlédl, jak se za ním kradu pod rouškou mrazivé listopadové noci.

Udělám jeden krok.

                                           Druhý.

                                                          Další

                                                                      a další.

Položím ruku na kliku kované branky. Ta povolí.

Je odemčeno.

Pro mě.

Trhaně se nadechnu, než vejdu do zahrady po dlážděném chodníčku. Najednou se mi zdá, že moje lodičky po něm klapou až příliš hlasitě. Určitě je musí slyšet každý, kdo je vzhůru v okruhu několika kilometrů. Po špičkách vystoupám na vrchol nízkého schodiště a před domovními dveřmi se znovu zastavím.

Mám zaklepat?

Nebo bych radši měla rovnou vejít, když mě stejně čeká?

Možná jsem měla zazvonit, než jsem prošla brankou. Zvednu dlaň a krátce, rychle zaťukám na skleněnou výplň. Z nitra domu se ozvou chvatné kroky. Za dveřmi se rozsvítí a pak se mi zadrhne dech v krku. Stojí přede mnou. Vlasy má trochu rozcuchané, kravatu povolenou a rukávy košile vyhrnuté k loktům. Je bos. Teprve teď vidím, že jeho pleť pomalu ztrácí ten typický zlatavý nádech, na který jsem byla zvyklá. Plaše se pousměju. Víc mi to nejde, přestože moc chci. Protože jsem šťastná. Tak strašně, šíleně moc, až to doslova bolí. Někde hluboko uvnitř mě to trhá na kousky, ale krásně.

Mám strach k němu natáhnout ruku a dotknout se ho, aby se mi nerozplynul mezi prsty jako pára. Podle výrazu v jeho očích si troufám doufat, že je na tom dost podobně. Ale jeden z nás bude muset udělat první krok. Přece tady nemůžeme takhle stát napořád.

„Ahoj," špitnu nezvykle vysokým hlasem. Na tváři se mu objeví ten úžasný křivý úsměv, než po mně namísto odpovědi hrábne rukou a přitáhne si mě do náruče. Dveře se za mnou hlasitě zabouchnou a můj teplý kabát končí na zemi hned potom, co svede Robin úspěšný boj s řadou knoflíků. Jeho rty se přitom ani na vteřinu nevzdálí od mých. Pozadu mě vede skrze kuchyni a do chodby, ke schodišti do patra. Rukama mi bloudí po těle a vyhledává místa, kde moje večerní šaty odhalují holou kůži. Když dlaní nahmatá rozparek na levém stehně, lehce klopýtnu, přišlápnu si lem sukně, a nakonec oba skončíme na schodech. Zaslechnu, jak mi rozepíná zip na šatech a pak už cítím jeho dlaně na svých zádech, ramenou a prsou. Tiše si zasténám do dlaně. Robin se zarazí a ruku mi od pusy odtáhne. Zmateně zamrkám.

„Dneska nemusíme být potichu. Bára je u Richarda." V očích má jiskřičky, když to říká a mlsně si olízne rty, než se znovu skloní a zanoří mi hlavu do klína. Sakra! Tohle mi tak strašně moc chybělo. Zavřu oči, do zad mě tlačí hrany schodů a jednou rukou se musím držet sloupku zábradlí. Představovala jsem si to poslední dva měsíce tak často, že mu nedá ani moc práce, abych se dostala na vrchol. Hlasitě oddechuju, v krku mě trochu škrábe a ani, kdybych, chtěla nemohla bych ho od sebe odstrčit, když se tělem vklíní mezi moje nohy. Se svlékáním nemarní čas. Na mě nakonec taky pořád ještě visí šaty. Obtočím mu nohy kolem pasu a dlouhou chvíli si oba užíváme jen to, že je ve mně, než se konečně pohne a celá ta neuvěřitelná jízda začne znovu. Nechápu, jak jsem si mohla tohle dobrovolně odpírat.

„Asi nevydržím čekat," zafuní mi do ucha Robin a pevně, skoro až bolestivě mi zmáčkne ňadro. Lehce ho zatahám za vlasy. Jeho hlava následuje ten pohyb, rty má mírně pootevřené a na čele se mu perlí kapičky potu. Tělem mi projede prudká vlna vzrušení. Původně jsem mu chtěla říct, že čekat nemusí, ale teď mám chuť být trochu potvora. „Vydržíš!"

Obočí se mu trochu stáhne k sobě a hodí po mě překvapený pohled. „Ty si chceš hrát?"

„Možná," ušklíbnu se a znovu ho zatahám za vlasy. Tentokrát už ani trochu jemně, muselo to dost bolet. Tváří mu přelétne zvláštní, pro mě neznámý výraz, který ovšem hned zmizí a nahradí ho jakási dravost a divokost.

„Tak si budeme hrát." Lehce frustrovaně zakňučím, když ze mě vyklouzne. Plácne mě po zadku a ukáže směrem k ložnici. „Do postele. A hned."

„Ale-"

„Řekl jsem hned!"

Nevím, proč ho okamžitě poslouchám. Snad to je tónem jeho hlasu nebo způsobem, jakým mhouří oči. V každém případě teď ležím nahá v ložnici a dívám se, jak mi svazuje ruce svou kravatou. Tentokrát už z toho nemám ani trochu špatný pocit. Naopak. Líbí se mi to. Ta bezmoc je zvláštně vzrušující. Jsem mu dokonale vydaná na milost. Tady jsem jenom jeho.

„A ještě oči." Pevně stisknu víčka k sobě, než mi je zaváže košilí, kterou si sundal a smotal ji to pruhu. Cítím, jak mě svléká do naha, jak mi pomalu sundává podprsenku, rozepíná podvazky a stahuje punčochy i kalhotky. A co dělá pak... Nemám tušení, ale je to... Jo, je to zatraceně, kurva moc dobrý a chci víc. Víc!

„Víc!"

Už skoro ztrácím příčetnost a přicházím o rozum. Křičím, sténám a žadoním. Slyším ho, jak se občas tlumeně zasměje. Užívá si to, parchant, jeden.

„To je za to, že jsi nám nechtěla dát šanci," šeptá mi v jednu chvíli a v další mě konečně znovu celou zaplní. Moje tělo se docela samo prohne. Cítím, jak se mi napíná každičký sval, v touze dostat se konečně znovu až na vrchol. Jenže on schválně nespěchá. Svázané ruce mi drží nad hlavou a líně, pomalu se ve mně hýbe. Po tvářích se mi rozutečou slzy, postupně mi je slíbá a pak konečně, konečně zrychluje. Tiše mručí a hlasitě funí. To já ani nemůžu popadnout dech. Slyším, jak krátce, divně vyjeknu a dál už je mi všechno fuk. On se ještě chvíli pohybuje, než na mě padne plnou vahou a odkulí se vyčerpaně stranou.

Oba mlčíme. Zíráme do stropu. Jen občas periferně zkontrolujeme, jestli ten druhý žije. Nejradši bych se otočila na bok a klidně i s těma zavázanýma rukama, bych usnula. Jenže nemůžu.

„Musím domů."

Položí si ruku na hrudník a kývne. „Já vím."