Princ na baterky

Najal jsem si chůvu!

Aneta

Když se s Bárou vracíme domů, Richard už tam není, což mě upřímně nijak zvlášť nepřekvapuje. Co už trochu překvapením je, je to ticho. Tedy ne úplné. Z chodby v přízemí se ozývá podivné škrábání. Jako by tam nějaká myš nerušeně okusovala měděné trubky od topení nebo jiný kov. Zamračím se, nečekám, až se Bára zuje jako jindy, skopnu z nohou boty a jdu za zvukem. Zastavím se teprve až u Robina, kterého najdu klečet před dveřmi od Moničina pokoje se spínacím špendlíkem v ruce. Mračí se, šklebí, plazí špičku jazyka stejně jako Barča, když se na něco maximálně soustředí a otevřeným špendlíkem se přitom snaží zřejmě odemknout zámek.

„Možná by bylo lepší zavolat odborníkům," navrhnu.

„Objednal jsem je na zejtra, ale pak jsem si našel jedno takový video na youtube a napadlo mě... Au! Sakra." Strčí si prst do pusy. Zjevně se píchnul. Přidřepnu si k němu, abych si prohlédla to strašné zranění, ale sotva k němu natáhnu ruku, uhne. V tu chvíli se k nám přiřítí Bára.

„Táta už je pryč?"

S Robinem se na sebe podíváme. On na mě vztekle, já na něj varovně. Uhne pohledem, ale relativně klidně odpoví, že měl Richard nějakou práci a určitě se zase brzy ukáže.

„A může přijít už zejtra? Prosím!"

Robin podrážděně zafuní a promne si oběma rukama vlasy, než přikývne a skoro neslyšně řekne: „Zavolám mu."

„Děkuju!" vypískne Barča a skočí mu kolem krku. Chytne ji v pase a pevně si ji k sobě přitiskne.  Dlouhou chvíli ji svírá v objetí, oči má zavřené a já si připadám skoro až nepatřičně, když je spolu takhle pozoruju, přesto nedokážu odtrhnout zrak.

„Půjdu si udělat ty úkoly," prohlásí dívka, než se mu sama vymaní z náručí. Robin mlčky přitaká a dívá se za ní, když míří do svého pokoje.

„Chceš pomoct?" zeptám se, než za sebou zavře dveře.

„Ne, to zvládnu," houkne ještě, pak cvakne klika a chodbu znovu pohltí ticho, ale je nějak těžší a napjatější než bylo, když jsme s Bárou dorazily domů. Vzduch jako by zhoustl a lepil se mi na jazyk. Nevím, co říct. Kde začít. Pro začátek by ovšem bylo dobré se přemístit dál od dětského pokoje.

„Ať už je uvnitř cokoli, do zítřka to neuteče," kývnu hlavou ke dveřím. Robin pokývá hlavou a zvedne se na nohy. Taky se postavím. Trochu mě děsí to jeho mlčení. Myslela jsem, že ho najdu zase bušit do klavíru. Tohle je pro mě nové. A ani trochu se mi to nezamlouvá.

„Dáš si čaj?" navrhnu.

Zamrká a zkoumavě se na mě zadívá. Znervózní mě to tak, až se mi rozklepou kolena.

„Najal jsem si tě jako chůvu. Ne jako kuchařku," konstatuje ledově chladným tónem. Obejde mě tak velkým obloukem, jak jen mu to stísněný prostor chodby dovolí a vydá se ke schodišti. Pár vteřin zůstanu konsternovaně zírat, než mi to dojde. Už o tom ví. Věděl to ještě dřív, než se objevil Richard s tím svým překvápkem. Do háje! Proč se musí vždycky všechno podělat takhle naráz? Proč to nemůže přijít postupně? Otočím se na patě vyběhnu po schodech za ním. Automaticky zamířím do salonu, ale ten je prázdný. Pak zaslechnu zvuk pojezdu šatní skříně z jeho ložnice. Bez přemýšlení se tedy vydám tam a najdu Robina už napůl oblečeného v motorkářské kombinéze.

„Někam se chystáš?" Neviděla jsem ho na té motorce, která stojí v garáži sedět celé léto a teď na podzim se ji chystá najednou oprášit? To nebude jen tak. Ačkoliv, co já vím. Byl tu celé léto sám. Možná na ní jezdil na návštěvy do špitálu za Veronikou. Ne. Takhle o něm nechci přemýšlet. Co to se mnou je?

„Jo, jedu se trochu projet. Pročistit si hlavu. Do večera jsem zpátky, takže na noc tvoje služby potřebovat nebudu, chůvo."

Zprudka se nadechnu pusou a mám co dělat, abych po něm něco nehodila. Cokoliv. Chová se jako ublíženej malej kluk.

„Byla to chyba, jasný. Mrzí mě to!" zavrčím podrážděně a rozhazuju rukama. Vím, že to není úplně přesvědčivá omluva, ale když on mě tak strašně štve. Nedal mi ani šanci mu to vysvětlit.

Robin si jediným tahem dopne zip od černé kombinézy a zpříma se na mě podívá. Jeho oči mají barvu hořké čokolády. To není dobré. Připadám si proti němu najednou tak malá a zranitelná. A on s těmi vycpanými rameny a povýšeným výrazem na mě shlíží jako bůh pomsty. Za jiných okolností by mi připadal hrozně sexy, ale teď z něj mám spíš strach. Přitom nic nedělá. Jen pouští hrůzu a trucuje. Oprávněně.

„Myslela jsem to dobře," kuňknu.

Zakroutí hlavou. „Probereme to až se vrátím." Vykročí ke mně, políbí mě zběžně na čelo a najednou je pryč. Zůstaly tady po něm jenom zmuchlané džíny a vůně kořeněné kolínské. Tiše vzdychnu, složím si hlavu do dlaní a konečně pustím ven zadržované slzy. Nejsem si jistá, jestli brečím úlevou proto, že řekl, že si promluvíme, až se vrátí nebo zoufalstvím z toho, jak byl chladný, když odcházel, ale je to vůbec poprvé od té doby, co jsme zase spolu, kdy mi tvář smáčí skutečné, a nejen divadelní slzy. Naše první velká hádka. A zase za ni můžu já.