Princ na baterky

Strejda hrdina

S Bárou jsme se tiše vykradly z ložnice, když Robin ještě tvrdě spal. Ospale zívnu, když zaliju cereálie v misce mlékem a položím je na stůl před jeho neteř. Sama si vytáhnu z lednice jogurt a zasypu ho štědrou porcí müslli. Posadím se naproti Báře a unaveně na ni mžourám zpod černých řas. Už dlouho jsem se tak mizerně nevyspala. Celou noc se vrtěla a jako bonus začala ještě skřípat zubama. Horší zvuk jsem snad neslyšela.

„Tváříš se dneska jako píchnutej balón, děje se něco?" zeptám se jí s plnou pusou.

Pokrčí drobnými ramínky a přehrabuje se v misce. „Robin bude mít narozky."

Obočí mi poskočí nahoru. „Kdy?"

„Osmýho září."

Zamračím se, to je za chvilku. Proč mi o tom neřekl? A proč je z toho Bára tak rozhozená?

„To je přece spíš důvod k oslavě, ne?"

Holčička vzdychne a přikývne.

„Tak proč ta pohřební nálada?"

„Protože Monika umřela devátýho," ozve se mi za zády Robinův smutný hlas a na tváři mi přistane rychlá pusa.

Tak to je sakra blbý načasování, pomyslím si. Ale taky mohla umřít už osmýho, i když oni dva v tom asi moc rozdíl nevidí. Je toho pořád tolik, co o těch dvou nevím.

„To proto jsi v noci nechtěla spát sama?" Jestli to znamená, že u nás teď bude spát pořád budu si muset pořídit špunty do uší. A Robin bude muset možná koupit větší postel, protože jinak se nikdo z nás nevyspí, dokud ji tenhle splín zase nepřejde.

„Proto ne. Bála jsem se."

„Čeho?"

Bára sklopí oči k misce před sebou. S Robinem se po sobě podíváme, oba se mračíme.

„Čeho ses bála, Barů?" přidřepne si k ní Robin, mezi obočím má hlubokou vrásku, z očí mu čiší starost a s rozcuchanými tmavými vlasy a odrostlými vousy vypadá tak, že je mi najednou vlastní hrudník těsný. Přesně v takových chvílích si vždycky nejvíc uvědomím, jak strašně moc ho miluju. A jak nesnesitelně dokonalý dokáže být.

Dívka našpulí pusu, ale neodpoví.

„Báro, pověz nám to," přidám se k Robinovu naléhání.

Zavrtí hlavou.

„Proč ne?" zeptá se Robin zmateně. Její chování je víc než zvláštní. Obvykle nemá problém svěřit se nám s čímkoliv.

„Protože pak by si pro mě přišel."

S jejím strýcem si vyměníme další zamračený pohled.

„Ale kdo?" zeptáme se oba naráz.

Holčička ohrne spodní ret, vyskočí ze židle uteče do svého pokoje.

„Co to, do prdele..." mumlá Robin a vykročí za ní.

„Počkej."

„Na co?"

Protočím oči v sloup. „Až tě přejde vztek."

Nakrčí čelo. „Já nemám vztek."

„Vážně, a proč zatínáš ruce v pěst?" kontruju, zvednu se, obejdu stůl a chytím ho za obě dlaně. Skloní k nim oči a trochu překvapeně je vykulí. „Vůbec mi to nedošlo."

„Jo, vypadalo to tak."

„Ale já se nezlobím na ni. Jenom mě rozčiluje, že nevím, z čeho má strach," hájí se.