Princ na baterky

Velká holka

Veronika

Od včerejška se snažím vymyslet, jak bych obešla tu Robinovu podmínku. Marně. Samozřejmě, že vím, že odkládám neodkladné. Že na to stejně jednou musí dojít, jenže proč to zbytečně uspěchat? Co když to Richard neskousne? A pokud ano, co když se s tím nesmíří Bára? Jasně, tohle se časem určitě nezmění, ale čím déle, to budu odkládat, tím déle budu odkládat i náš případný rozchod.

Na chlapa jako jen on už hned tak znovu nenarazím. O jednoho takového už jsem přišla. Taky bych se mohla vykašlat na Robina a přestat se mu vměšovat do života. Nakonec je to jeho volba, že se upíná k marné naději, že se k němu Aneta vrátí. A kdo ví? Třeba se k němu vážně vrátí, když se teď budou vídat několikrát do týdne. Na té premiéře bylo víc než zjevné, že lhostejný jí určitě není. Ach jo, vážně závidím Maxovi, že může být celou dobu u toho. Musí to být jako reality show v přímém přenosu. Doufám, že nezapomene na svůj slib a o všem mi řádně poreferuje. Dnes večer jsem totiž znovu odsouzená k samotě, kvůli Báře. A jsem u toho zas. Kruci, kdybych nebyla takový srab. Tohle se mi vůbec nepodobá. Jenže od té mé „nehody" je toho spousta, v čem se nepoznávám.

Tok mých myšlenek přetrhne zvonění pevné linky na mém pracovním stole. Na chvíli jsem úplně zapomněla, že jsem v kanceláři a měla bych vytvářet nějaké hodnoty. S docela vděčným povzdechem za to rozptýlení, zvednu telefon a zdvořile se představím. Což mi připomíná, že si budu muset najmout asistentku nebo ideálně i koncipientku, protože klientů přibývá a bylo by docela fajn, přehodit nejen kancelářskou agendu na někoho dalšího.

***

„Ano," zamumlám lehce nepřítomně o několik hodin později do mobilu. Tolik jsem se zabrala do práce, že jsem se ani nepodívala, kdo volá. Tenhle soudní spor se mi totiž vůbec nezamlouvá. Matka sice tvrdí, že otec o dítě nejeví zájem, ale psychologické vyšetření z poradny svědčí o něčem jiném. Děvčátko má na otce poměrně silnou citovou vazbu, tudíž si nemyslím, že by nám prošla výhradní péče. Spíš to vypadá na střídavku, jenže tu matka, kterou zastupuju, odmítá. Pevně doufám, že jestli se někdy rozhodnu mít děti a došlo by na rozvod, že se s Richardem dokážeme domluvit jako dva dospělí lidé. Není nic horšího než se přetahovat o dítě. O majek snad, jenže ani jeden z nás nic moc nevlastní, takže... Zarazím se, vážně jsem právě uvažovala o Richardovi jako o možném otci a o sobě jako o matce?

„Miláčku, potřebuju zachránit," ozve se ve sluchátku. Nechám spis spisem a opřu se zády do židle.

„Copak?" zabroukám s úsměvem.

„Zůstal jsem viset na klinice přesčas a potřebuju, aby někdo vyzvedl Báru ze školy. Robin mi to nebere a já nevím, komu bych řekl." Očima zabloudím mimoděk k nástěnným hodinám. Jistě, že mu to nebere. Je půl třetí, zkouška začala ve dvě.

„Zkusím zavolat Maxovi."

„Ne." Ne?

„Proč ne?"

„Ty to máš blíž a Max není ve škole nahlášený jako osoba pověřená ji vyzvednout. Už dvakrát jsem ji vyzvedl pozdě. Naposledy říkala družinářka něco o tom, že jestli se to bude opakovat, tak ji vyloučí."

To ne! Ještě ne. Nejsem na to připravená. Bára na to není připravená. Nikdo není!

„Ale já tu mám ještě nějakou práci," vymlouvám se. „Max by určitě-"

„Veroniko, já tě prosím." Ach jo, zní tak zoufale. A má pravdu. Mám to blíž než Max. Bára mě zná. Ve škole mě taky znají. Je to nejjednodušší řešení.