Princ na baterky

Kde jsi byl?

Robin

To si dělá prdel?

„Barů, nedala by sis zmrzku?" přeruší napjaté ticho Aneta a už si nazouvá červené balerínky.

„Ale co úkoly?" diví se moje neteř.

„Uděláme je večer."

Bára pokrčí rameny a znovu si obuje růžovobílé kecky. Když mě Aneta míjí, lehounce mi stiskne malíček. Asi mě chtěla povzbudit nebo možná uklidnit. Nevím. Na každý pád to moc nezabralo. Když se za holkama konečně zavřou dveře, kývnu bradou ke kuchyni. „Proberem to."

Richard přikývne a vydá se do nitra domu. Já zatím v duchu přemítám nad všemi možnými argumenty, proč by měla Bára zůstat tady. Doma.

„Dáš si něco k pití?" zeptám se, když se posadí ke stolu a pohledem zavadím o Anetin mobil. Bezva, nebudu jí moct dát ani vědět, že už je po všem a můžou se vrátit.

„Máš balantýnku?"

Ušklíbnu se a kývnu. Někde tady ještě bude ta archivní lahev, kterou mu pravidelně kupovala Monika. Já mám radši rum, ale proti gustu... Položím před něj skleničku se zlatavou tekutinou a sám si taky trochu naliju. Teprve potom se posadím naproti němu. Ruce si založím na hrudi, abych odolal touze klepat prsty rytmicky o desku stolu.

„Nemůžeš jen tak přijít a říct, že si Báru vezmeš do trvalý péče. Ta holka tě skoro nezná." Jo, mohl jsem tu konverzaci zahájit trochu smířlivěji, ale měl jsem toho dneska tak akorát po krk. Nejdřív totiž malíři v Ničině kanceláři vytopili sousedy pod ní a pak na mě vyskočila ta tiskovka z divadla, kde mě moje holka zapřela. Nejradši bych se posadil ke klavíru a dohrál se k bezvědomí. Nebo vytáhl motorku. Neseděl jsem na ní, co Monika umřela. Místo toho sedím v kuchyni se skleničkou whiskey, kterou ani nemám rád a diskutuju s chlapem, který mi chce ukrást ze života poslední žijící příbuznou. Navíc tu, kterou mám nejradši. Kurva!

„Je to moje dcera."

„Dokaž to."

Richard se uchechtne a vypije svůj bourbon do dna. „Vážně chceš, abych jí bral vzorek DNA?"

Pokrčím rameny. „Dneska už stačí jenom vlasy."

„Pro soudní řízení ne. A ty to víš. Studoval jsi práva. Tvoje přítelkyně se specializuje na opatrovnictví. Co to na mě zkoušíš, Robine?"

Polknu hořkost a stejně jako prve on, do sebe otočím celý obsah sklenky. A je to pořád stejně hnusný pití. Chutná jako mýdlo. „Nedám ti jí. Nemám nic proti střídavý péči. Půjč si ji, kdy chceš, ale nemůžeš si jí vzít úplně."

Zavrtí hlavou. „Myslíš, že by tohle Monika chtěla?"

Vymrštím se na nohy a praštím dlaní do stolu. „A ty, kurva víš, co by chtěla? Skoro jsi jí neznal. To, že jsi mojí sestru dvakrát do roka tři týdny v kuse šukal rozhodně neznamená, že bys věděl, co by chtěla, ty zmrde!"

Pokývá hlavou a taky se zvedne. V modrých očích se mu nebezpečně blýská. „Doufal jsem, že se domluvíme v klidu, jako dospělí lidi."

„Domluvím se s tebou tak akorát na tom, kdy ti Báru půjčím."
„Nebudu si půjčovat vlastní dceru!"

„Do teď ti nevadilo vídat jí dvakrát do roka."

„To byla naživu její matka."

„Který jsi nepřijel ani pohřeb."

„Protože jsem nemohl."

„Kecy."

Až do chvíle, kdy se po mně ožene pěstí mi nedochází, že se jeden k druhému pořád víc přibližujeme. Bleskově uhnu a ten jeho výpad vykryju. Konečně můžu zúročit lekce thai boxu, kam chodím dvakrát v týdnu už celé roky. Stočím Richardovu dlaň do nepřirozené polohy a pak ho chytím paží po krkem. Hlasitě zachroptí, což mě donutí povolit stisk. Rozkašle se a opře se rukama o kolena.

„Kdyby Monika chtěla, aby ses o Báru staral, až umře, nechala by tě zapsat do rodnýho listu."

Richard se napřímí a přivře jasně modré oči do tenkých škvírek. Ty by samy o sobě u soudu možná obstály jako doklad otcovství. Bára má stejné. „A jak víš, že to nechtěla udělat? Posílal jsem jíplnou moc, než umřela."

Znejistím. Všechny dokumenty jsou pořád zamčené v Moničině pokoji. V tom pokoji, který jsem od její smrti ani nezkusil otevřít a Veronice jsem zakázal volat zámečníky, když zjistila, že nemám klíč. Možná jsem měl naslouchat jejím racionálním námitkám, když říkala, že poslední vůle by mohla uspíšit svěření do péče. Jenže tenkrát nebyl jiný příbuzný, který by se chtěl o Báru starat a sociálka tudíž neváhala, když schvalovali nejprve předběžná a později i trvalá opatření. „Řekla by mi o tom."

„Asi nemá smysl, abych tady na svou dceru čekal? Stejně ji nenecháš, aby se mnou odešla."

„Tvoje dcera se bez tebe obešla celej uplynulej rok. Kde jsi byl, když jí umřela máma? Nebo když šla poprvé do školy? Když se učila plavat? Jezdit na kole?"

Mlčky polkne a zafuní.

„A to bys jí chtěl do trvalý péče?"

Zaskřípe zuby. „Tohle není konec."

Tak o tom nepochybuju. Bohužel.

„Mám nejlepší právničku z oboru." Veronika si pořád stěžuje na to, že neví, jak mi má oplatit všechno to, co pro ni dělám, tak teď dostane šanci. Platil bych klidně zlatem, jenom když Bára zůstane doma. Se mnou.

„V tom případě se uvidíme u soudu," prohlásí, otočí se na patě a v předsíni za sebou práskne dveřmi. Svalím se zpátky na židli a opřu si hlavu do dlaní. Je asi na čase zavolat ty zámečníky.