Princ na baterky

Je to přece Robin

Aneta

A už v tom zase lítám. Nebo jsem spíš nikdy nepřestala? Mlčky ho poslouchám, jak skoro nadšeně odpovídá novinářům na každý dotaz a málem ho nepoznávám. Netušila jsem, že v sobě má i tuhle stránku. Vždycky jsem si myslela, že je spíš introvert. Jenže teď se chová jako přesný opak uzavřeného muže, s nímž jsem žila. Upřímně se usmívá, šermuje rukama na všechny strany a dokonce vtipkuje. Ta protivná ženská na něm může oči nechat a on jí všechny pohledy a úsměvy vrací, uvědomím si rozladěně. Přitom je to její i její vina, že se to mezi námi celé pokazilo. Kdyby se tenkrát na té tiskovce tak strašně moc nedožadovala důkazu, že jsem prospěchářka a zlatokopka... „...z role do role. A brzy se prý objevíte i v televizi."

Zmateně zamrkám. Všichni na mě civí a já nemám skoro ponětí, o co jde. Sakra! Jen další důvod, proč si Robina držet dál od těla. Rozptyluje mě. Lehce rozpačitě se usměju. „Jde jen o maličkou roli v seriálu."

„A můžete prozradit název?"

„Ještě ne." Kroutím hlavou. Krajkové rukavičky už mám docela promočené potem. Novináři usoudí, že víc ze mě zřejmě nedostanou a obrátí se znovu na Maxe. Robin stojí celou dobu vedle mě a v nose mě šimrá vůně jeho kolínské. Kdybych chtěla, mohla bych ho pohladit po tváři, přejet mu bříškem palce po rtech. Mohla bych se natáhnout na špičky a vlepit mu letmý polibek nebo mu obtočit rukama krk, pevně se k němu přitisknout a líbat ho tak dlouho, dokud jednomu z nás nedojde dech. Jenže to bych pak ty uplynulé dva měsíce brečela každý večer do polštáře úplně zbytečně. My dva jsem se prostě potkali příliš brzy. Dřív jsem význam té věty nechápala, ale teď mi dává dokonalý smysl.

„Na viděnou."

Lehce sebou trhnu, když mi první z novinářů, podsaditý menší chlapík podá ruku, ale rychle se vzpamatuju, zamumlám pozdrav a dlaň mu krátce stisknu v té své upocené rukavičce. Chlapík se široce usměje. „Nemusíte být nervózní. Byla jste báječná. A já se nemůžu dočkat vaší další role."

„Děkuju." Na víc se nevzmůžu. Měla bych, ale v hlavě mám dočista pusto. Rozloučím se i s ostatními, včetně protivy a než se kterýkoli z těch dvou dostane ke slovu, rychle se omluvím a doslova uteču zpátky do zákulisí. V šatně strhnu z hlavy klobouk se širokou krempou a jen s vypětím sil čekám, až mě Eva odstrojí. Obě mlčíme. Ona s rozpačitým úsměvem, já s kamennou tváří. Jen, když ke mně vzhlédne, pokusím se vždycky stočit koutky rtů nahoru, aby neměla pocit, že jsem naštvaná na ni.

„Budeš chtít na afterparty nalíčit? Dneska mám čas. Děti jsou u babičky," nabídne se, zatímco mi stírá z tváře silnou vrstvu líčidel.

„Ani nevím, jestli tam půjdu, ale děkuju." Představa, že budu ještě nejmíň hodinu v jediné místnosti se svým ex mi nedělá ani trochu dobře.

„Jak chceš." Odhodí do koše použitý tampon. „V tom případě mám hotovo."

Zadívám se do zrcadla na svou lesklou tvář. Eva si zatím rovná nádobíčko do kosmetického kufříku a po chvíli se rozloučí. Zůstala jsem tu sama. Všichni ostatní už dávno slaví v předsálí úspěšnou premiéru. Jen hlavní hvězda se za nimi nechystá. Složím hlavu do dlaní. Nemůžu tam nejít. Max mě zabije, jestli se tam aspoň nemihnu. Dost možná to mám i ve smlouvě.

„Do prdele!" praštím pěstí do stolu. Maxe bych po tom všem taky nejradši poslala do háje. Měla jsem o něm úplně jiné mínění. Vlastně jsem si to celé představovala takové... Hezčí. Myslela jsem si, že herci jsou umělci, že je všechny tak nějak pojí láska k řemeslu, ale pravda je, že se v ničem neliší od jiných lidí. Jsou mezi nima fajn lidi jako David a pak závistivci nebo prospěcháři. Byla jsem tak strašně naivní. Vím nejmíň o dvou kolegyních, co by mi nejradši nasypaly připínáčky do bot, abych nemohla hrát, a to jenom proto, že jsem vyhrála konkurz na Evitu. Skoro nikdo už mi tady nevěří, že jsem prostě byla nejlepší. Je pro ně mnohem snazší si myslet, že je to kvůli tomu, že Robin je Maxův kamarád. Od té doby, co jsem mu podala trepky, už totiž v divadle všichni věděli o našem vztahu. Dost možná to byl i někdo z nich, kdo to vynesl ven i přesto, že je Max výslovně žádal, aby ta informace neopustila stěny divadla. A možná to vynesl ven samotný Max. A mezi takové lidi já mám teď jako by nic vplout a rozdávat úsměvy na všechny strany? Nit mých myšlenek přetrhne tiché klepání na dveře.

Krátce sklouznu pohledem k saténovému županu, po nímž mám jen spodní prádlo. Trochu si ho přitáhnu ke krku a pozvu Maxe dál. Nakonec je teplej, takže moje případná nahota by mu byla stejně ukradená. Nevím, proč to vůbec řeším. Jenže to není Max, kdo vpluje do šatny, zavře za sebou dveře a otočí klíčem v zámku.

„Robine, jdi pryč." Vyskočím na nohy a založím si ruce na prsou.

Zavrtí hlavou. „Nech mě nejdřív ti něco říct."

„Ne. Jenom nás oba trápíš, copak ti to nedochází?" Je dost těžké na něj nemyslet, když právě není poblíž a když je... Nejradši bych se mu schoulila do náruče.

„To ty nás oba trápíš," vyčte mi.

Jasně, že jo. Trápím. Ale proč? Protože ty nejsi připravený se o mě dělit a já nejsem připravená se vázat. Protože potřebuju nejdřív všem ukázat kdo jsem já a teprve pak můžeme být my. Nikdy jsem s tebou tak úplně nepřestala počítat. Ale nepovím ti to, protože máš právo být šťastný s někým jiným a teď. Hned. Ne, až přijde čas. Pokud vůbec kdy přijde.

K čertu! Vůbec bych se s ním neměla bavit. Měla bych ho odsud hned vyhodit, ale... Je to přece Robin.