Princ na baterky

Jsem proto špatný člověk?

Robin

Vyrazil jsem nakonec sotva o hodinu později než Aneta. Bára si vzadu jako obvykle hrála s telefonem, když se auta před námi začala štosovat a dělat záchranářskou uličku. Je docela slušný provoz. Zatímco na Štědrý den, zůstává většina lidí doma, na Boží hod vyrazí na venkov za příbuznými nebo na hory a je to dost znát. Navíc ten sníh. Vlastně není nic překvapivého na tom, že došlo k nehodě. Ještě štěstí, že Aneta už by touhle dobou měla být z dálnice dávno pryč. O dva sjezdy později už bych tu nebyl ani já.

„Oblíkat, jde se ven." Nebudu riskovat, že to do nás nějaký blázen zezadu napere v plné rychlosti a Báře se něco stane.

„Vždyť je tam strašná zima."

„Ale tady není bezpečno."

„Ach jo." Začne si navlékat bundu.

Vylezu z auta, rychle ho oběhnu a natáhnu si péřovku, pak otevřu Báře dveře u krajnice. „Pojď tudy."

„Pošlapu ti středovej panel." Její kousavá poznámka mě skoro pobaví. Jak hezky se mi vrací moje vlastní slova. Zdá se mi to nebo už ta holka začíná jít do puberty? Aneta s Nikou mají pravdu. Vyrostla.

„To je fuk, nechci, abys vylejzala do silnice." Ušklíbne se, schová si telefon do kapsy a leze ke mně.

„Tady zmrzneme." Ohrne rty a strčí si obě ruce do kapes.

„Jenom počkáme, až dorazí policajti nebo hasiči. Ty to tady uzavřou a pak můžeme odjet."

„Hm. Ach jo." Protočí oči a dál se tváří jako kyselá okurka. Nejradši bych šel obhlédnout situaci, ale Báru sebou brát nechci a samotnou jí tu nechat nemůžu. Chvilku tak stojíme, přešlapujeme na místě a nic se neděje. Jen aut za námi je pořád víc a víc. K vozu kousek před námi se blíží starší pár, mávnu na ně. „Promiňte, co se tam stalo?"

„Hromadná bouračka. Je tam asi deset aut. Dvě vypadaj fakt ošklivě," odpoví mi věcným tónem muž.

„A nepotřebuje někdo pomoc?"

„Nějaká holka prej už volala sanitku."

„To je ta nová z toho seriálu," přeruší ho zjevně manželka.

„Ale prosim tě, dej pokoj taky s tim tvym seriálem, furt. Nikoho to nezjímá. Dyť, tam možná umíraj lidi."

Před očima se mi udělá černo.

„Z jakýho seriálu?"

Chlápek se zamračí. „To myslíte vážně?"

„Z toho, jak chodí každej večer před zprávama," vloží se do toho zase jeho žena a neskrývá nadšení z faktu, že ji někdo bere vážně. „Takovej ten nekonečněj. Teď si nemůžu vybavit jméno." Drcne do manžela. Ten nesouhlasně zakroutí hlavou a vydá se poreferovat o situaci k autům za námi.

Udělá se mi zle. Aneta. „A byla v pořádku? Ona taky bourala?"

Žena váhavě přikývne. „Má bouli na čele, tak asi jo."

Kurva. Vybavím si Niku. Ta taky vypadala, že jí nic není. Mluvila se mnou. A pak během mrknutí oka doslova odpadla.

„Báro, jdeme." Neteř na mě vykulí oči.

„To dítě byste tady měl nechat. Není to pěknej pohled."

Zarazím se a pár vteřin těkám pohledem z té ženy k Barče. Dělám to strašně nerad, ale není zbytí. „Pohlídala byste ji na chvíli?"

„Proč? Jste doktor?"

„Ne, ale ta herečka je moje přítelkyně. Musím se ujistit, že je v pořádku."

„Vaše..." žena se nadechne, položí si dlaň na krk a významně zamrká. „Bude mi ctí vám dát na dceru pozor."

„Je to neteř," vypadne ze mě automaticky a skloním se k Báře. Ta už se zase tváří otráveně. „Já vím, mám tady počkat."

Krátce ji obejmu. „Děkuju. Slibuju, že jestli budeš tady tu paní poslouchat, nechám tě od novýho roku chodit ze školy a do školy samotnou."

Oči se jí rozsvítí. „Budu vzorná. Přísahám."

Kývnu a vydám se směrem k místu nehody. Jak se blížím, mine mě nejen sanita, ale taky policie a hasiči. Mezi auty pobíhá spousta lidí. Už zdálky vidím vůz babi Dany. Stojí sice v proti směru, ale jinak vypadá úplně normálně. Pohledem hledám Anetu, rád bych šel blíž, ale zastaví mě pár policistů.

„Tam nemůžete, pane."

„Ale já tam mám přítelkyni. Tamta škodovka," ukážu na kodiaka. „Ta je její."

Muži se po sobě podívají. „Jak se přítelkyně jmenuje?"

„Aneta Asterová."

„Podívám se po ní." Jeden z policistů se otočí a vyrazí pryč. Chci jít za ním, ale ten druhý mi to nedovolí. „Počkejte tady, pane."

„Ale –"

„Z-ů-s-t-a-ň-t-e tady."

„Tak jo." Vnitřnosti se mi svírají úzkostí. Pořád musím myslet na Veroniku. Když vidím, jak nesou zdravotníci do auta nosítka s tělem, musím si stoupat na špičky, abych se ujistil, že to není ona. A ten pitomej policajt se nevrací. Sanitka se rozhouká a zmizí, ale už za chvilku se objevují dvě další a Aneta pořád nikde. Kurva. Chce se mi brečet. Panuje tady chaos. Zdravotníci pobíhají od auta k autu. Mezi nimi se míhají úplně normální civilisti. Slyším, jak někdo vzlyká.

„Proč on tam být může a já ne?" Ukážu rozčileně na chlápka, co s poměrně zmateným výrazem obchází auta a nakukuje dovnitř. Vypadá, že někoho hledá.

„Sakra," ujede policistovi, když se po něm ohlédne. „Vy," ukáže na mě prstem. „Ani hnout, jasný. Kolega vám tu ženskou najde. Nemotejte se tam." Odbíhá k tomu pomatenci bez boty a já samozřejmě kašlu na nějaké jeho pokyny. Musím najít Anetu. Dokud se nepřesvědčím, že je v pohodě, nebudu se moct normálně nadechnout. A sotva si to uvědomím, začnou mě brnět rty. V nohách cítím tu důvěrně známou a nenáviděnou tíhu. Hlavně dýchat, uklidňuju se v duchu. Nic víc není potřeba. Jenom pěkně pomalu. Nádech. Výdech. Nádech.

„Robine." Otočím se po hlase a veškerá technika na zvládání paniky bere za své. Bílou bundu má celou od krve a na čele má velkou růžovou bouli. Rozběhne se ke mně a skočí mi kolem krku. „Ten, ten chlapeček umřel. Držela jsem ho v náručí. Snažila jsem mu tu ránu zaškrtit, ale stejně umřel." Tiskne mi tvář na krk, cítím její slzy a připadám si vůči tomu dítěti strašně provinile, protože jsem rád, že ta krev není její. Že je jeho.

„A ty jsi celá? Co to čelo?"

Zmateně se odtáhne. „Čelo?"

„Tohle." Dotknu se boule. Tiše sykne a cukne hlavou. „Musela jsem se praštit o volant, když do mě táta toho kluka zezadu vrazil." A teď jsem ještě radši, že to byl on, a ne moje Aneta. Jsem proto špatný člověk? Nevím. Možná, ale právě teď mi na tom nijak zvlášť nezáleží.

„Už to viděl doktor?"

„Je to jenom boule, Robine. Budu v pohodě. Ale ten kluk," zase už začíná natahovat. Přitáhnu si ji zpátky do náručí. Nějakou dobu tam stojíme uprostřed toho chaosu. Křik záchranářů, vzlyky a sirény mi splývají v jedno dlouhé nesouvislé hučení a pak se konečně objeví ten policista, co se vydal Anetu hledat.

„Vidím, že jste slečnu našel."

Přikývnu a pohladím ji po vlasech. „Nemáte ještě volnou sanitu? Praštila se do hlavy."

Policista přikývne. „Pojďte se mnou."