Princ na baterky

Můžeme běhat spolu

Veronika

„Určitě s náma nezajdeš na pizzu?"

Zadívám se Richardovi přes rameno na Báru na zadních sedačkách, která otráveně protočí oči. Ani mě to nepřekvapuje. Ty poslední měsíce jsme spolu nevycházely nejlíp.

„Bude lepší, když vás nechám jít jenom spolu. Věř mi." Shovívavě se na něj pousměju a chystám se vystoupit z auta, ale položí mi ruku na koleno. Ten dotek mě skoro pálí. Očima trochu překvapeně sklouznu k jeho ruce, abych se přesvědčila, že tam opravdu je. Že se mi to nezdá. Teprve potom se mu podívám do tváře. V jeho pohledu je teď cosi, co tam ještě dopoledne nebylo. Rozbuší se mi z toho srdce.

„Děkuju," zašeptá.

Lehounce přikývnu a než si to stačím rozmyslet a přijmout jeho nabídku na společný večer, chvatně se rozloučím a vystoupím. Když zabouchnu dveře, ještě mu se strnulým úsměvem zamávám na rozloučenou a vydám se nejistými kroky do svého bytu.

Dřív bych zamířila nejdřív k baru a nalila bych si skleničku, teď vyrazím k ledničce a naliju si džus. Sice to nepřináší kýženou úlevu, ale moje játra mi jistě poděkují. Dnešní den bych si nevymyslela ani v nejdivočejších snech, ale jsem sama se sebou opravdu spokojená. Když o půl hodiny později skleničku od džusu oplachuju pod vodou, pípne mi na mobilu příchozí zpráva. Odložím ji na odkapávač a utřu si ruce. V duchu přemítám, kdo mi může psát? Richard. Koutky rtů se mi stočí samy vzhůru při pohledu na obrovskou pizzu obloženou slaninou, sýrem, šunkou, kukuřicí a rajčaty.

O tuhle lahůdku jsi přišla!

„A přibrala bych tak sto kilo," zamumlám si pro sebe, načež vytáhnu z lednice okurku a začnu ji krájet na malé plátky, abych zabila hlad. Snažím se přitom nemyslet na chuť křehkého těsta a rozpečeného sýra. Něco tak šíleně kalorického jsem neměla snad roky. Po pěti minutách to vzdám a vyhledám si na netu první pizzerii s rozvozem, abych si objednala Hawai. Je to prasárna, ale když nemůžu pít, potřebuju aspoň jíst.

Poslíček dorazí asi za čtyřicet minut. S pocitem blaženosti krabici otevřu a chvíli jenom nasávám tu lahodnou vůni. Pak jídlo odložím na konferenční stolek v obýváku a vezmu do ruky mobil. Cvak. Odeslat.

Koupila jsem si vlastní. PS: Děkuju, že mi pomáháš s dietou.

Na odpověď nečekám dlouho.

To ale není pizza. Je tam ananas. PS: Pár kilo navíc ti jenom prospěje.

Ušklíbnu se zavrtím hlavou.

JE to pizza. A já ji celou sním, takže ráno mě čekají aspoň tři kilometry běhu navíc.

Nad tím posledním nakrčím nos. Běhání je jediný pohyb, který jsem se svým talentem pro koordinaci pohybů schopná provozovat. Kdysi jsem si zaplatila pár lekcí zumby, protože se mi strašlivě líbila ta kombinace tance a cvičení, ale kdykoliv šli ostatní dopředu, já šla dozadu a naopak. Nakonec nebyl na kurzu nikdo, komu bych nepošlapala nohy nebo, kdo by ode mě nedostal loktem, když jsme všichni „sekali cukrovou třtinu" – jo tak se ten pohyb opravdu jmenoval. Sekání cukrové třtiny. Takže jsem v zájmu zachování zdraví, kurz ani nedokončila. A později jsem úterní zumbu používala jako výmluvu pro schůzky se Šimonem, čímž jsem si ten sport zprotivila ještě víc.

Můžeme běhat spolu.

Ouuu! Co na to mám napsat? A proč mi to nabízí? Co si od toho slibuje? Taky cítil to pnutí mezi námi, když jsme se loučili nebo to byl jenom můj subjektivní pocit?