Princ na baterky

A nic víc?

Aneta

To snad nemyslí vážně. Slíbil mi to! Vztekle prásknu s knížkou o stůl a ignoruju Bářin ublížený pohled. Namísto toho vyšlu přes obývací pokoj k Robinovi němou výčitku, která zdaleka nemá takový účinek, jak bych čekala. Namísto omluvy totiž vztekle rozhodí rukama a zavrčí obligátní „sorry". Zmůžu se jen na to, abych překvapeně zamrkala.

„Vidíš, říkala jsem, že bude naštvanej," uhodí na mě Bára.

„To asi nebude kvůli té tvojí hře, Barů." Spíš to vypadá, že měl fakt blbej den.

„Když myslíš." Sotva to dořekne, ozvou se z patra tlumené tóny. Zpočátku znějí smutně, ale pak jako by se v klavíristovi cosi zlomilo a měl pocit, že musí nástroj podrobit zkoušce odolnosti. Razance i kadence je až děsivá. Zamračím se a sáhnu po mobilu, kde bez většího přemýšlení vytočím Maxe. Možná se zase pohádali. Nenapadá mě jiný důvod, proč Robin ten nebohý klavír takhle týral.

„Viděli jste se dneska s Robinem?" spustím, sotva si vyměníme pozdravy.

„Ne, proč?"

Vtáhnu na pár vteřin dolní ret, než mu odpovím. „Chová se divně."

„Jak divně?"

Nakrčím čelo. On něco ví. Jinak by se takhle starostlivě nevyptával. Jak ho znám, spíš by se začal smát a přesvědčovat mě, že určitě přeháním.

„Je podrážděnej a teď se zavřel nahoře v salonu a snaží se tam rozmlátit klavír na třísky. Co víš, Maxi?"

„Nic určitýho."

„Maxi!" Ten parchant mi to nechce říct.

„Tohle je mezi váma, Aneto, jasný? Řekl jsem to jemu a řeknu to tobě. Promluvte si o tom. Svěř Báru Davidovi s Ivetou nebo ji klidně zavez ke mně, jestli nebudou moct, ale promluvte si."

Hrudní koš jako by mi najednou byl příliš těsný. Nedostává se mi dechu, přitom jasně cítím, že srdce bije o sto šest. „Mám se bát?"

„Zeptej se jeho."

Trhaně vydechnu a jak neklidněji to dokážu, řeknu do telefonu, že mu teda pěkně děkuju. Teprve potom si složím hlavu do dlaní a dovolím si na pár prchavých okamžiků propadnout panice.

„Anet?" Na rameni ucítím drobnou ruku a uvědomím si, že než stačím úplně zkolabovat strachy z toho, co mi Robin tají, musím se postarat o jeho neteř. Zvednu hlavu a jak nejpřirozeněji to dovedu, se na ni usměju. „Co kdybys dneska přespala u tety Ivety?"

Oči se jí rozsvítí. „A můžu si vzít do postele Bonie?"

Přikývnu. „Jo, myslím, že to nebude problém." Ten pes se od ní stejně nehne na krok, jak se ocitne v jeho blízkosti, protože ho tajně krmí piškotama. S Ivetou děláme, že to nevidíme, ale dělá to tak okatě, že bysme musely mít nejmíň šedý zákal, aby nám to uniklo.

***

Když dorazím zpátky, pořád ještě hraje. Už ne tak agresivně, ale pořád je z toho cítit napětí a zlost. Děsí mě to. Ani si nevšimne, když vklouznu do salonu. Má zavřené oči. Chvilku ho mlčky pozoruju se srdcem až v krku. Čekám, jestli si mě všimne. Marně. Je příliš zabraný do hry a do sebe. Takhle jsem ho ještě neviděla. Natáhnu k němu ruku a jemně se dotknu jeho ramene. Polekaně otevře oči a zmateně zamrká. Napadne mě, jestli si něčeho nepřihnul, když jsem odešla, ale skleničku ani lahev nikde nevidím. Chytí mě za boky a přitiskne mi hlavu do klína. Neodolám a zabořím mu obě ruce do hustých tmavých vlasů. Když se na mě po nekonečně dlouhé době znovu podívá a řekne, že mi musí něco říct, zmocní se mě závrať. Zní jeho hlas provinile nebo se mi to jenom zdá? Možná jsem přecitlivělá.

„Myslela jsem si to," zalžu a zamlčím mu svůj hovor s Maxem. „Už jsem odvedla Báru k Ivetě."

„Kolik je hodin?"

Proč pořád vypadá tak dezorientovaně?

„Půl devátý." Stočí pohled ke svým dlaním. Udělám totéž a tiše zalapám po dechu, když vidím, jak rudá má bříška prstů. Copak on tu seděl a hrál celou tu dobu, co jsem byla pryč?

„Tak co se děje?" Tohle není normální.

Mlčí. Oči se mu lesknou. Potlačím povzdech, sednu si vedle něj na stoličku a postupně políbím každý jeho bolestí zarudlý prst. Jak si mohl takhle ublížit?

„Robine," skoro vzlyknu. Moje trpělivost má své hranice. Jestli mi konečně neřekne, o co jde, tak se nervově zhroutím.

„Byl jsem dneska vyzvednout Veroniku z nemocnice."

Polknu a přikývnu. „A to je všechno?" Zdaleka to nevypadá tak strašně, jak vypadá on.

Zavrtí hlavou. Srdce se mi propadne někam do žaludku. Jestli mi teď řekne, že s ní spal, tak mu vymlátím zuby o klaviaturu.

„Chodil jsem za ní do nemocnice od tý nehody. Každej den. Byla v bezvědomí."

Další kývnutí. To zdaleka není tak hrozný. Jasně, je to jeho bejvalka, ale ta ženská nikoho jinýho nemá, pokud si dobře vzpomínám. Vlastně je docela hezký, že o ní má takovou starost, vzhledem k okolnostem. Ale neměl mi to tajit.

„A nic víc?"

„Půjčil jsem jí dva miliony korun, aby mohla zaplatit dluhy po otci."

„Tak jsou to tvoje peníze." Páni. Mluví o tom, že rozdává miliony stejně, jako bych já řekla, že kupuju rohlíky.

„A slíbil jsem jí vybavit advokátní kancelář, aby se mohla znovu postavit na nohy."

Hm a tahle ženská si dovolila tvrdit, že jsem zlatokopka. Jestli jsem, asi dělám něco špatně.

„Zlobíš se?" Upírá ke mně štěněcí pohled a položí mi dlaň na stehno, kde si špičkou prstu pohrává s lemem mých šatů.

„A ty by ses na mě proto zlobil?" Já totiž vážně nevím, jestli bych se měla zlobit. Abych byla upřímná Maxova reakce mě vyděsila tak, že jsem čekala daleko větší jobovku. Už jsem nás málem viděla od sebe a zatím moje princátko jen rozdává miliony v podstatě na charitu. Zamračím se, když si uvědomím, že jsem v duchu použila tu pitomou přezdívku, kterou mu vymyslela Patricie.

Robin pokrčí rameny. „Vadilo by mi, žes mi zase lhala."

Obejmu mu oběma rukama tvář a palci mu přitom něžně přejíždím po lícních kostech. „Jenže tys mi lhal poprvé. Takže jsme si kvit."

Napětí, které jsem z něj až do teď cítila, náhle povolí a políbí mě na rty. Jemně zlehka, jako by se bál, že mu uteču, když bude moc tlačit na pilu. Přitáhnu si ho blíž k sobě a polibek mu vrátím. Obtočí mi ruce kolem pasu, a zatímco naše jazyky se třou jeden o druhý, udělá se v salonu úplná tma. Nebo už tu byla možná předtím? Nejsem si tím jistá, když se od sebe odtáhneme.

„Říkala jsi, že Bára je dneska u Ivety?"

Nechápavě přikývnu. Rty se mu roztáhnou v ďábelském úsměvu. „Nemáš hlad?"

„Možná trochu."

Na to nic neřekne, chytí mě za ruku a odtáhne do kuchyně. Tady mě posadí na linku a znovu přitiskne svoje rty na mé. „Tohle jsem chtěl strašně moc udělat od toho dne, kdy jsem ti prvně dělal palačinky."

Zmateně zamrkám. „Vždyť tady jsme se políbili vůbec poprvé." Takže už to přece udělal.

Tlumeně se zasměje. „Nechci se jenom líbat, hlupáčku. Chci se tady s tebou milovat." Zaslechnu, jak mi na zádech rozepíná zip šatů, živůtek ve vteřině povolí, volné rukávy mi spadnou dolů z ramen a látka odhalí moje náhlým chladem a vzrušením ztuhlé bradavky. Robin tiše spokojeně zamručí a skloní se, aby je obě postupně ochutnal. Slastně přivřu oči a užívám si každý dotek jeho jazyka na své kůži. Asi budu muset Báru dávat k Ivetě častěji.