Princ na baterky

Díky, tati.

Veronika

Prosuším si ručníkem krátké vlasy a dlaní smáznu z malého zrcadla vrstvu usazené páry. Ještě pořád jsme si nezvykla na to, že platinová aureola kolem mojí hlavy je pryč. Nikdy jsem si nevšimla, jak pravidelně kulatou mám lebku. Jako kopací míč. Přesně tak teď zezadu určitě vypadám. Zato zepředu připomínám spíš smrtku. Nebo Evu Green, kdyby se někdy rozhodla zkrátit svou krásnou hřívu na setinku. Ne, to zase přeháním. Tohle plešaté období svého života jsem naštěstí zaspala. A dala bych s klidem těch pár centimetrů vlasů, co mi už dorostlo za to, abych se neprobudila. Nikdy.

Robin si o sobě myslí, jaký není hrdina. Ten kluk vyrostl se zlatou lžičkou u pusy. Měl milující sestru i matku. Nemá ani mlhavou představu o tom, jaké to je být sám. Na všechno. Na tátovy namyšlené milenky, na jeho urážky, rozvody a dluhy. Zatímco Robinovi zanechali rodiče hotové jmění, na mě se po otcově smrti sesypali věřitelé. Abych ke svému ex ovšem byla spravedlivá, nikdy jsem se mu se svými finančními potížemi nesvěřila. Nechtěla jsem ho do toho tahat. Byl to přece můj problém. A on byl na dně, když Monika onemocněla. Tak jsem si občas půjčila od Šimona, když bylo potřeba. Jenže ten křivák to nechtěl zadarmo. A já jsem byla taková husa, že jsem tenhle ten náš vzájemně výhodný obchod kryla, i když na to Robin přišel. Věřila jsem totiž, že v tom Šimon bude chtít pokračovat a že se mi podaří získat Robina zpátky. My dva jsme přece vždycky patřili k sobě. Vzájemně jsme se drželi nad vodou, když přišla povodeň. Jenže on mě bez mrknutí oka nahradil. Skoro se zdálo, že mu moje nevěra přišla vhod. A Šimon? Ten mě při první příležitosti odkopnul jako kus použitého hadru. Když mě Robin nechal, úplně ztratil zájem a já zase ztratila jeden příjem. V kanceláři začalo být dusno a můj exces na pohřbu Gigi byl spíš záminkou než příčinou k vyhazovu. Bylo toho na mě už moc. Pořád toho na mě je moc. Protože se mi nepodařilo to skončit. Ani to jsem nemohla udělat pořádně. Táta vždycky říkal, že to neumím. Že dělám všechno napůl, a proto skončím buď jako hezká ozdoba nějakého zazobance nebo jako šlapka v posledním bordelu. Nic mezi tím. No, nebyl daleko od pravdy.

Mojí promoce už se nedožil. Umřel dva dny před ní, ale dal mi k ní přesně takový dárek, jaký bych od něj čekala. Kdybych jen tušila, jak se to má s jeho bytem, nikdy bych dědictví po něm nepřijala. Jenže tak už to s pozůstalostí je. Buď si vezmete celý balíček s překvapením nebo ho necháte ležet ladem, aniž se kdy dozvíte, co obsahoval. Zkurvenej zákon.

Když tady byl Robin naposledy, donutil mě trochu odkrýt karty. Přiznala jsem mu dluhy, ale o tom, že jsem se Šimonem spala za peníze mu nepovím ani za zlatý prase. Už tak o mě nemá valné mínění. Taky mě donutil se objednat k psychiatrovi a psychologovi. Dokonce mi to zaplatí. Stejně jako ty dva miliony, co mi ještě zůstaly po tátovi. Budu mu to splácet, až se trochu postavím na nohy. Neprozradila jsem mu, že dalších pět už jsem dokázala poplatit sama, dokud jsem ještě měla příjem. Myslím, že tuší, že mu neříkám úplnou pravdu, ale nechce se v tom hrabat, protože už nejsme pár. Ne, teď totiž randí s tou chůvou. Sevřu obě dlaně kolem hrany umyvadla a zatnu zuby. Od první chvíle jsem věděla, že se mu ta holka líbí. To proto jsem taky na posezení vypila tu láhev vína, co měl na stole. Alkohol mě osvobozoval. Pomáhal mi shodit napětí. A já ten den byla napjatá jako struna ještě dřív, než jsem vzala za kliku jeho dveří, protože jsem strávila dva týdny se Šimonem na Mallorce. Cítila jsem se jako prašivá děvka, ale nabídl mi za to sumu, kterou jsem v danou chvíli prostě nemohla odmítnout. Myslím, že se vyžíval daleko víc v tom, že šuká Robinovi snoubenku než, že šuká konkrétně mě. Později se to jen potvrdilo. Vždycky ho nesnášel. Tolik jsem se snažila udržet si falešnou hrdost před Robinem, až jsem si nevšimla, jak jsem se zas a znovu ponižovala před Šimonem. Nakonec už jsem s Robinem ani nedokázala normálně spát. Vymlouvala jsem se na Báru. Vymýšlela si různé postelové experimenty, abych pak mohla svou neschopnost uvolnit se s ním, házet na něj. To já nás zničila. Já nás rozdělila. Vím to, ale nebolí to kvůli tomu o nic míň. Spíš naopak.

A teď se ponížím znovu, když od něj přijmu peníze a nechám si vybavit kancelář, aniž bych věděla, jestli mu to kdy budu schopná vrátit. Nejradši bych ho odmítla. A ne kvůli nějaké hrdosti. O tu jsem přišla v okamžiku, kdy jsem se mu přiznala k pokusu o sebevraždu. Kdybych ho mohla odmítnout udělám to proto, že ho pořád ještě miluju. Šíleně a k zbláznění, ale on už mě nechce. Po tváři mi steče osamělá slza. Rychle ji setřu a zamrkám.

„Nefňukej, veverko. Jenom prosím tě nefňukej," zašeptám repliku z filmu, kterou mi ráda opakovala Robinova máma, kdykoliv mě našla ubrečenou na schodech jejich domu. Zavřu oči, ale stejně cítím, jak mi slzy smáčejí bledou tvář. Bylo to to nejkrásnější období mého života. Jediné dva roky, kdy jsem měla mámu. Než ji otec rozbil, tak jako mě. Oči znovu otevřu a otřu si hřbetem dlaně usoplený nos. Umyju si dlaně pod proudem chladné vody, stejně jako tvář a ve snaze se trochu zklidnit se několikrát dlouze nadechnu a zase vydechnu. Tohle zvládnu. Jenom se teď musím obléknout, vyjít ven a vyrazit s Robinem domů, aniž bych škemrala o to, aby se ke mně vrátil. Aniž bych se hroutila pokaždé, když se vyhne našemu vzájemnému doteku, protože už patří někomu jinému. Někomu, kdo mu nebude ubližovat tak jako já. Někomu, kdo si ho zaslouží. Je na čase se s tím smířit a jít dál. Kdyby to jen nebylo tak strašně těžké.

„Niko, jsi v pohodě?" ozve se z nemocničního pokoje jeho starostlivý hlas. Nejradši bych mu odpověděla, že ne. Jenže na to, co cítím neexistuje lék.

„Jo, hned tam budu." Natáhnu si na sebe džíny a tričko, které mi přivezl. Obojí je mi volnější, než by mělo. Asi jsem pár kilo shodila. To mě potěší. S váhou jsem vždycky dost zápasila. Táta si mě proto s chutí dobíral. Když mi bylo čtrnáct, neváhal mě oslovovat buřtíku. Bylo pro něj nemyslitelné, že by se jeho dcera nevešla do stejné velikosti jako jeho milenky. Občas mi totiž dával k různým příležitostem svršky, které si u něj ty rajdy zapomínaly. Tehdy jsem si myslela, že mě chce ponížit. Dneska už vím, že co utratil za ně, musel nutně ušetřit na mě.

„Připravená?" zeptá se váhavě, když vyjdu z koupelny. Přikývnu a pohledem přejedu nemocniční pokoj. Vlastně jsem tu nic vlastního ani neměla, takže ani není nic, co bych tu mohla zapomenout. Robin se povzbudivě usměje a položí mi dlaň na záda. Moje tělo reaguje prakticky okamžitě. V kříži, kde se mě jeho ruka lehce dotýká, ucítím pod tričkem příjemnou horkost a srdce se mi rozbuší tak rychle, že kdyby mi teď natočili EKG, strávím tady nejmíň další dva dny na pozorování. Možná bylo lepší, když se našim vzájemným dotekům vyhýbal, protože tohle je doslova mučení. Odtáhnu se a vyrazím ke dveřím. Robin mě mlčky následuje a společně kráčíme tiše až k jeho autu. Sotva se posadím na místo spolujezdce, zašimrá mě v nose vlezlá sladká vůně. Potlačím touhu se rozbrečet, když si uvědomím, že to bude zřejmě parfém té Bářiny chůvy. Měla jsem si radši vzít taxi.