Princ na baterky

Chemická reakce

Z okna kavárny sleduju Richarda na ulici, jak cosi zjevně rozčileně říká do telefonu. Od toho dne, kdy jsem odmítla pozvání na pizzu jsme se neviděli. Na náš ranní běh jsem nedorazila, protože jsem po návratu domů od Robina usnula jako špalek. Neprobudil mě ani domovní zvonek ani telefon. Nechtěla jsem mu vysvětlovat, co jsem dělala v noci, protože by to mohlo narušit to křehké příměří mezi ním a Robinem, tak jsem radši nechala naši textovou konverzaci vyznít do prázdna. Což znamená, že jsem mu nikdy neodpověděla na tu horu zpráv, které mi poslal, když jsem mu neotevřela dveře a taky jsem mu nikdy nezkusila volat zpátky. Ale myslela jsem na něj poměrně často. Teď si ho konečně můžu i prohlédnout. Má na sobě šedý tlustý kabát do půli stehen a blond vlasy mu trochu odrostly, takže mu padají do očí. Občas si je odhrne. Jeho kůže ještě úplně neztratila zlatavý letní odstín. Je to pěkný kus chlapa. Jsem husa, že jsem si nevymyslela nějakou výmluvu. Přece jsem nemusela Robina hned prásknout. Opřu si bradu do dlaně a zasněně se na něj zadívám. Jako by to vycítil, otočí hlavu mým směrem a zarazí se v chůzi.

Sakra, sakra, sakra. Míří přímo sem.

Nejraději bych si zalezla pod stůl, ale stejně by mě tam našel. Vchází do kavárny, zvoneček nade dveřmi zacinká. Telefon strčí do kapsy kabátu a široce se na mě usměje. Nejistě mu to oplatím. Neměl by se spíš zlobit?

„Čekáš někoho?"

Zavrtím hlavou. Svlékne si kabát a posadí se naproti mně.

„Jak se máš?" Ty jeho oči mají snad ještě sytější modrou barvu, než si pamatuju.

„Jde to. A ty? Jak vycházíte s Bárou?" Na Robina se neptám. To vím. Fungují docela dobře. V rámci možností.

„Bára je skvělá. Jsem moc rád, že jsem se rozhodl natrvalo zůstat s ní tady v Čechách. Práce je klidnější. Taky klima je fajn a není nad to si užít trochu toho civilizačního pohodlí."

„To je fajn." Konverzace trochu vázne, ale naštěstí se objevuje servírka, aby nabídla Richardovi kávu. Ten si objedná i zákusek.

„Takže jste s Robinem zase spolu?" Spolu? Jak na to přišel?

Nakrčím čelo. „Proč myslíš?"

„Neozvala ses a Bára říkala, že se s Anetou rozešli, tak jsem myslel..."

Rychle zavrtím hlavou. „Ne. To už je za náma. Jsme kamarádi."

„Takže tě můžu pozvat na večeři?"

Trhaně se nadechnu.

„Nebo na oběd. Na snídani. Vlastně nemusíme ani jíst, jestli držíš zase nějakou dietu, kterou nepotřebuješ."

Neubráním se úsměvu. „Nedržím žádnou dietu. Vlastně jsem za ty dva měsíce přibrala pět kilo."

Obočí mu poskočí vzhůru. „Už jsou to dva měsíce? Počítáš to?"

Naprázdno otevřu pusu a servírka s jeho objednávkou se objeví právě včas na to, aby mě zachránila před odpovědí. Pravda totiž je, že ano. Počítám. Nevím proč. Je to směšné. Strávili jsme spolu jediný den, pak si vyměnili pár textovek a jednou mi sáhl na stehno.

„Takže?"

„Nepočítám. Střelila jsem to od boku." Ty jsi ale lhářka ulhaná!

„A trefila ses."

„Kde bereš tu jistotu?"

„Protože já to počítám." Ne!

Dech se mi zdrhne v krku. „Proč?" špitnu sotva slyšitelně.

Richard s odpovědí nespěchá. Napije se kávy a strčí si do pusy soustu jahodového cheesecaku. Pomalu žvýká. Až příliš pomalu. „Chceš?" ukáže lžičkou na moučník.

Zakroutím hlavou. „Proč to počítáš?"

Pokrčí rameny. „Říká se, že zamilovanost trvá v průměru tři měsíce. Tak čekám, až to odezní."

„Do někoho ses zamiloval?" To by bylo až moc ideální. Možná mluví o někom jiném. Ne, určitě mluví. Tak rychle se nikdo nezamiluje.

Neurčitě pokývá hlavou. „Potkal jsem po letech jednu známou. Strávili jsme spolu jeden docela zvraty nabitý den a já ji od té doby nemůžu dostat z hlavy, tak si myslím, že možná jo. Jenže jsem dostal košem dřív, než jsem si to stačil ověřit."

„Člověk se přece nezamiluje za jediný den," namítnu pochybovačně.

„Omyl, Niko. Člověk se může zamilovat za jedinou minutu, možná dokonce za několik vteřin. Není to nic jiného než chemická reakce a ta může být pozvolná nebo náhlá v závislosti na prostředí nebo koncentraci látek, které se reakce účastní."

Na to nemám odpověď. Nejsem chemik ani doktor.

„Dobře, takže ty tvrdíš, že ses do ní zamiloval?"

„Vlastně mě spíš intoxikovala fenyletylaminem – bráškou metamfetaminu. Byl jsem teď dva měsíce na odvykačce. To by počítal každej."

„Úspěšně?"

„Až do dneška."

V puse mám sucho a v hlavě mi hučí. Tohle se přece lidem běžně nestává. Takové věci se dějí jenom ve filmech.

„Niko?"

„Ehm?" Na víc se nevzmůžu.

„Tak půjdeš se mnou na tu večeři?"

„Moc ráda." Tohle už ovšem regulérní rande rozhodně je.