Místnost zaplavila voda a s Ellou jsme měly co dělat, aby nás nepohltila. Přetlačovaly jsme se s magií neznámého a velice silného člověka, který se schovával v mlze z prachu.
"Jak dlouho tohle ještě vydržíme"? křikla splašeně Ella a trochu odstoupila dozadu.
Magie našeho soupeře byla silná a kdo ví, jak na tom se silou budou zbylí dva.
"Netuším..." odpověděla jsme zamyšleně. Musela jsem vymyslet, a to co nejrychleji něco kloudného.
Jestli to takhle bude pokračovat, tak to moc dlouho nevydržíme. Magie našeho protivníka stále nabírá na síle a není to zrovna příjemný pocit. Ale proč se jeho síla stupňuje? Neměla by se spíš zmenšovat?
'Proměň se na vzduch.' řekla jsem brunetce a rozplynula se.
Je to chabé, ale můj nápad by mohl fungovat. Je tu varianta, že nepřítel čerpá z naší magie. Kdyby ano, bylo by hodně hloupé pokračovat ve vzdoru.
Ella se na mě zmateně podívala. Moc nepochopila co to má za smysl, odčerpávat si magii ještě proměnou. Po krátkém uvažování se proměnila a když viděla, že jsem přestala bojovat s vodou přestala taky.
Uvolnila jsem černou magii a s nevelkou radostí jsem narazila na nepřítele. Bylo dobré, že je lehce zmatený, ale jinak je sebejistý. To jsou tak silní, že si tolik věří?
Voda se stáhla a magie, která ji doprovázela se začala ztrácet. Takže jsem měla pravdu!
Prach se rozptýlil a před námi se objevil asi tak 25-ti letý muž s černými vlasy a trapně 'frajerskou' motorkářskou bundou. Tyhle týpky fakt nemám ráda...
"Kde jste?" řekl sladce a rozhlédl se kolem.
"Lucy! Já zapomněl, že používají víc elementů!" vykřikl najednou zoufale.
"Deive! Ty jseš takový pako!" ozvalo se z poza rohu a do jídelny vešla vysoká zrzka.
Kritickým pohledem si změřila jídelnu a vlepila Deivovi pohlavek.
"Mazej se po nich kouknout! Já pohlídám toho nováčka." ušklíbla se zrzka a ukázala za sebe.
"Fajn..." sklopil ramena Deiv a klidil se od jídelny.
Zrzka se otočila a šla za ním.
Proměnila jsem se zpátky a přikrčila jsem se za jeden z převrhnutých stolů. Doufala jsem, že mě Ella vidí, protože jsem si s ní o tom potřebovala promluvit z očí do očí.
"To je Rhýn." ozval se za mnou vyděšený šepot.
Leknutím jsem nadskočila a rychle jsem se otočila. Za mnou klečela Ella a byla celá bíla.
"Co je?" špitla jsem starostlivě a přesunula jsem se k ní blíž.
"R-rhýn." vykoktala znovu poplašeně Ella a vykulila na mě oči.
"Ano to už jsi říkala-"
"Jednou po mě šli. Málem mě zabili! Jsou neuvěřitelně silní!" oznamovala vyděšeně Ella.
"Fajn! Uklidni se!" chytla jsem ji za ramena a zmáčkla.
Mě to vždy pomůže, když jsem rozrušená.
Ella se trošku zklidnila a přestala se třást.
"Teď je řada na nás." mrkla jsem na ni povzbudivě.
"Co teď?" řekla teď už klidnější Ella.
"Měly by jsme je zneškodnit." navrhla jsem nejistě.
Dokážu někoho zabít? Dokáže to Ella?
"Dobře." řekla opatrně a začala se blížit ke dveřím.
"Vypadá to, že ta zrzka šla za tím třetím, co se schovává. Vemzmi si na starost toho frajera a já se o ty dva postarám." řekla najednou Ella s větším sebevědomím, než předtím, když vystrašeně zmiňovala hrůzostrašnost těchto osob.
"Dej si pozor." usmála jsem se na ni a vyletěla jsem před budovu.
'Kdo ví, kde se teď fláka ten divný motorkář...' pomyslela jsem si a prozkoumala jsem okolí.
Ani jsem nestihla pořádně zaměřit, odkud jde ten vítězoslavný pocit a už jsem se musela bránit. Přímo přede mnou se objevil černovlásek a v ruce měl nůž.
Paráda. Další Alchymista...
'Nože na mě neplatí...' zasmála jsem se v duchu a připravila se na útok.
Zvedla jsem kusy hlíny a namířila jsem je na motorkáře, který jako by si užíval, pohled na mě. Snažila jsem se to nevnímat a vrhla jsem tu masu na něj. Nepovedlo se.
Hlína spadla na zem a odkryla pohled na Deivovu nataženou ruku.
"Co to-" začala jsem, ale přerušily mě drastické otřesy. Nějakým záhadným způsobem to vyvracelo stromy v parku a jeden padal přímo na mě. Jen tak tak jsem ho stihla zastavit. Byla jsem tak zabraná do zastavení padajícího stromu, že jsem si nevšimla Deiva, který se dal do pohybu. Obrovskou rychlostí ke mně přímo přiletěl a ohnal se blýskavým nožem. Pustila jsem strom a hodila jsem ho na něj. Kmen do něčeho narazil a ozvala se hlasitý rána. Dřevěná masa se přestala hýbat. Šťastně jsem si poskočila, ale hned mě to radostné přešlo. Strom sice do něčeho narazil, ale ne do Deiva. Za kmenem stála socha z písku, která se pomalu sypala, zrnko po zrnku, na zem.
S vyjeveným výrazem jsem se splašeně ohlédla. Rozhlížela jsem se s přesností orlího zraku, ale přesto jsem ho nikde nemohla najít. Znova jsem se ohlédla a uslyšela jsem dopad a rychlé kroky. Otočila jsem se zpátky ke spadlému kmeni. Deiv proti mě šel s nějak moc velkým klidem. Otočila jsem k němu celé tělo a připravila jsem se na další útok z jeho strany. Už byl blízko a najednou zmizel. Rozplynul se. Vypařil. Jak to nazvat?
Tentokrát se kroky ozvaly za mnou, ale už bylo pozdě. Deiv mi doslova dýchal na záda.
"Musím jít pomoct Lucy... vypadá to, že má na pilno..." zašeptal sladce před tím, než do mě vrazil nůž. Čepel se mi objevila ve předu v hrudníku. Bolest mě ochromovala. Chtěla jsem vyvolat vodu, ale motorkářova přítomnost mi asi nějak rušila používání magii.
A pak... najednou zmizel. Všechen tlak, motorkář i svazovací magie.
