[ LIZZY ]
"Proč si jí jen tak bezmyšlenkovitě slíbila, že tam budem chodit na školu?" vztekal se Aaron, jako by mu až teď došlo, že tam bude muset znova jet.
"Přece je to důležité pro celou civilizaci, aby jsme ji chránili!" okřikl ho Filip, který asi - pro jednou - dostal rozum.
"Vysvětlíte mi přesně proč?" rozhodila jsem rukama.
"Viděla jsi ten oheň, ne? Tak to je ten problém. Ten oheň, patří silnému stvoření, které se tu někde schovává, ale naštěstí je bezmocné. Kdyby se Alchymistům, nebo komukoliv jinému, povedlo z Elis ten oheň nějak dostat, tak by to až zas takový problém nebyl. Ale kdy by ten někdo věděl, kde je to stvoření, tak jsme v-"
"No prostě je to blbý!" přerušila Filipa Laila.
"Jasný..." sklopila jsem poraženě hlavu.
Proč zrovna já musím být ve světě, ve kterém skoro nic nedává smysl?!
. . .
[ ELIS ]
"Hele... jsi v pořádku?" ozval se Max a přehodil přes má ramena paži.
"Já nevím." zamumlala jsem a otočila jsem se na něj.
"Nad čím přemýšlíš?"
"Co tohle všechno znamená? Proč tady byli ti lidé a proč je Ella mrtvá a proč..." došla mi slova.
Posadila jsem se a hlasitě to rozdýchávala. Za všechno tady můžu já, i když vůbec nechci.
"Elis... klid." broukl tiše Max.
"Díky..." špitla jsem.
"Kolik je hodin..?" zatápala jsem po mobilu.
"7:03." řekl Max ještě dřív než jsem se stihla podívat.
Položila jsem mobil zpátky vedle postel.
"Mě se néchcé!" zamumlala jsem do polštáře.
"Pohni. Nic tě přece nezabije když zase pro jednou půjdeš do školy." zasmál se Max a stáhl ze mě peřinu.
Teď už mi nezbývalo nic jiného než se prostě probudit.
"Kde asi budeme mít vyučování?" zeptala jsem se Maxe, když jsme se dostavili k hloučku před zničenou budovou.
"Nevím, ale magii nás už asi učit nebudou." zasmál se Max.
Sledovala jsem jeho pohled, který směřoval k parkovišti. Lambros tam lomil rukama a pořád si na něco stěžoval. Moc jsem mu nerozuměla, protože kolem bylo hodně lidí, ale bylo jasné, že je s psychikou na dně. Po chvilce kecání nastoupil do auta a prostě odjel.
"Co čekají, že jako budeme dělat?" ozvala se za mnou Kate.
"Nelekej mě tak!" vyjekla jsem.
"Já myslela, že jsi mě slyšela, jak jsem se bavila s tím klukem tam vedle." ukázala Kate prstem na nějakého vysokého blonďáka.
"Ne neslyšela... o co šlo?"
"No..." zaváhala Kate a upřela tázavý pohled na Maxe.
Max se jí zahleděl do očí a pokrčil rameny.
"Heeej! Já jsme tady taky!" zamávala jsem jim před obličeji rukama.
"Asi tuší, co se tady děje."
"Já to netuším. Vysvětlíš mi to prosím?"
"Je tu taková legenda, či co..." začala Kate básnicky.
"Ve zkratce, prosím." přerušila jsem ji.
"Jasně... měl by existovat mág, který v sobě hostí sílu mystického draka. A on si myslí, že ten mág je mezi námi a za tohle všechno může on." pokrčila Kate rameny a vrhla na mě zkoumavý pohled.
"Myslíš, že jsem tohle udělala já?" zeptala jsem se udiveně a rozmáchla jsem se rukou po troskách.
"Jo. Nic ve zlém, ale celkem na to vypadáš. Stačilo mi vidět zlomek tvých schopností a hned mi bylo jasný, že máš ničivou sílu." zasmála se Kate.
"A kdo je to?" zeptal se Max a pohledem prozkoumal blonďáka.
"Netuším." pokrčila rameny Kate.
"A taky moc nevím, jak by se o něčem takovým dozvěděl, kdy by to nebyl obyčej knihomol." dodala po chvilce.
"Takže si myslíš, že prostě jenom čte a nemá nic společného s magií? Jakože prostě moc věří pohádkám? Není jako ten, co mumlal nesmysly a všichni kvůli němu padli do bezvědomí?" spekulovala jsem nahlas.
"No jo... Až teď mi došlo, že jsem vlastně nic takového, co by naznačovalo, že se řítí půlka školy neslyšela." zamyslela se Kate.
"Jo, je to možný." dodala potom.
"Ale co jsou zač?" opáčil Max.
"Zaříkávači." odpověděla jsem mu hned a pozorně jsem sledovala toho blonďatého kluka.
Ani se nehnul, což naznačovalo, že mě neslyšel... a nebo mě slyšel a nereagoval.
'Okamžitě musíme přejít na telepatii.' upozornila jsem je ještě dřív než se stačili divit nahlas.
'Proč?' ozvalo se mi sborově v hlavě.
'Protože ti, co mi to tady očividně pomáhali zvládnout, něco o zaříkávačích říkali. Jeden si myslel, že jsem zaříkávač, ale Lizzy mu to tvrzení vyvrátila, protože mu řekla, že jsem Mág. Nejspíš si všimli mého sluchu a taky je zarazila moje černá magie. A co když tenhle blonďák taky slyšel celou naši konverzaci?' vysvětlila jsem rychle.
'Kdo je Lizzy?' ozvala se Kate.
'Vážně si myslíš, že jsi z půlky Zaříkávač?' zeptal se Max.
'Lizzy určitě někdy potkáš a ano myslím si to. Ale proč? Jak? Nechcete mi s tím pomoct?'
'Jasně, ale jak? Fajn, můžu číst myšlenky, ale u toho kluka je to celkem těžký. Něco jako u Elly. Myslíš, že už o našich schopnostech dávno vědí a jenom čekají na vhodnou chvíli?' začal Max, ale situaci s tím stejně moc neulehčil.
'Momentálně nám není jasné nic, tak bychom si mohli počkat, jak se tohle všechno vyvine...'
"Čau! Jste divní! Proč mlčíte?" ozval se za námi Charlie.
"Nemáme si co říct." odpověděla jsem rychle a ostatním jsem naznačila, ať mu o tom radši nic neříkají.
"Já vám mám co říct. Dneska... no a vlastně celý týden máme volno. Je to naneštěstí jenom dočasné, než se podaří zprovoznit pár učeben. Jdete nahoru?" zasmál se nadšeně Charlie a už mě s Kate táhl pryč.
Naposled jsem se ohlédla na blonďáka, ale už byl pryč.
'Že by slyšel i myšlenky..?'
Tak další díl je tady!
Jsem moc ráda za všechny vaše vote a komenty :)
Ani nevíte jak to dokáže potěšit :)
Chtěla bych se zeptat, jaký máte názor na délky jednotlivých kapitol?
Nepíšu je moc dlouhé nebo naopak krátké? Napište mi prosím, abych se když tak mohla přizpůsobit :)
Díky, Elis :3
