Probudilo mě klepání. Ne na moje dveře, ale na dveře někoho z mých sousedů. Zvědavě jsem nastražila uši, což ani moc nebylo za potřebí, a v napětí očekávala co se bude dít.
"Jsem nový velitel základny MDD. Chci znát vaše celé jméno a element, který ovládáte." ozval se hrubý hlas.
"Max Brown. Země." řekl ospale Max a zabouchl dveře.
Škrábání propisky přerušilo ticho, které následovalo. Podle mě nebylo zrovna moudré, že si zapisoval tak osobní informace někam na papír. Zabouchal na byt vedle mě. Ozvalo se zlostné... co to bylo? Znělo to jako zabučení. Ke dveřím se pomalu došourala zahadná funící a dupající kráva. Rozrazila dveře.
"Jsem nový velitel základny MDD. Chci znát celé vaše jméno a druh."
"John Rodriguez. Krávodlak." řekl rozespale John.
'To vše vysvětluje.' pomyslela jsem si pobaveně.
John zavřel dveře a ozvalo se škrábání propisky o papír. Pak se kroky přesunuly před můj byt. Ozvalo se váhavé zaklepání. Vstala jsem z postele a docupitala jsem ke dveřím.
'Co mu mám říct?'
Otevřela jsem je a měla jsem co dělat, abych se nerozesmála. Přede mnou stál chlapík s prořídlími černými vlasy, které už začínaly šedivět. Vějířky vrásek snad po celém obličeji mu dodávaly stařecký vzhled, ale nemohlo mu být ani padesát. Na oku měl pozlacený monokl a divně se šklebil. Na sobě měl pruhovaný frak se stejně pruhovanými kalhotami a směšně malé botičky, naleštěné tak moc, že jsem se v nich viděla.
"Jsem nový velitel základny MDD. Chci znát vaše jméno a element, který ovládáte."
opakoval se jak papoušek drsným hlasem.
"Elis Swan..." chvíli jsem přemýšlela jaký element mu mám říct.
Pak jsem uvážila, že vzduch bude nejlepší a vyklopila jsem to na něj.
"Vzduch." řekla jsem možná až moc hlasitě, protože sebou cuknul.
Kývl na mě a já jsem zavřela dveře. Vešla jsem do kuchyně a mrkla jsem na hodiny. Nebylo ani šest hodin!
'Proč nás budil tak brzo?' nešlo mi to do hlavy.
Chudáci dole. Musel je budit kolem čtvrté...
Napustila jsem si do skleničky vodu a sedla jsem si k jídelnímu stolu. Jeho dřevěný povrch se jen leskl čistotou. Podívala jsem se na zbytek kuchyně, který tak čistý nebyl. Pokrčila jsem nad tím vzdorovitě nos. Pohled mi znovu zavadil o stůl. Byly tam nějaké papíry. Položila jsem sklenici a zvědavě jsem si je začala prohlížet. Bylo na nich napsáno něco o bezpečnosti na škole a o... učení magie!? To jako vyhodil ze školy všechny lidi? Nebo nechal přistavět novou budovu? Proč nás chce vlastně učit magii? Každý jí snad ovladá jak nejlíp umí! Byla jsem z toho trochu zmatená. Byl k tomu přidaný i nový rozvrh hodin. Nevím jestli se to tak dalo nazvat.
Časy byly v každém políčku jiné a vůbec nebyl napsaný tak, aby se v něm dalo vyznat. Běžela jsem se do pokoje převléct, udělat si hygienu a pak jsem letěla i s papírama, vedle za Maxem.
Když mi konečně otevřel, ani si nepamatoval, že někomu něco o sobě říkal, nebo že u něj někdo byl. Když jsem mu do obličeje chladnou chrstla vodu, hned se měl víc k světu a byl ochoten se mnou normálně komunikovat.
"Jo no... ale mně se tady nic takovýho neobjevilo."
Max byl hodně ospalý. Ani se nepokusil udělat ty dva kroky do vedlejšího obývacího pokoje a podívat se, jestli tam náhodou nemá stejnou čmáranici. Dneska prostě nebyl jeho den...
Odstrčila jsem ho stranou a do ruky vzala papíry, které samozřejmě byly na jeho stole. Prozkoumala jsem jeho rozvrh. Měl ho stejně zmatený, ale údaje v něm byly jinak zapsané.
"Co je to za podivína?" vrtalo Maxovi hlavou, když se mu vybavily ranní události na ne zrovna příjemně vyhlížejícího staříka.
"Má trošku zastaralý styl." nadhodila jsem.
"Co myslíš, že používá za element?"
"Nevím. Nenapadlo mě to nějak zjišťovat."
. . .
"V tom rozvrhu se fakt nedá vyznat." přisvědčil po chvíli Max.
"Co se ti tady snažím celou dobu říct?!" odsekla jsem podrážděně.
"Hele! Já jsem na to přišel!" vykřikl najednou vítězoslavně Max s rukou přes celý papír.
"Vždyť na to nevidíš."
"No, sice na to nevidím, ale když použiješ trochu své magie, tak se ti to ukáže."
Vyslala jsem k papírku stáčející se paprsek magie a hned se měl k světu i rozvrh. Přede mnou se objevil, teď už normální rozpis hodin, jako na střední.
"Takže všichni jdem do jídelny?" zeptal se nejistě Max a dál zkoumal rozvrh.
"Taky tady mám jídelnu." přikývla jsem nadšeně a dokopala jsem toho ospalce ke dveřím.
Přiletěli jsme před jídelnu, bez zbytečných starostí ohledně zvědavých lidí. Teď tu byli jenom Mágové, Dlaci a Démoni, takže to je v pořádku. Snad.
V jídelně bylo rušno, kvůli spoustě lidí, ale nikde jsem neviděla žádného Démona nebo Dlaka. Venku se to jimi jen hemžilo a každý si šel vlastní cetou, ale tady nebyl ani jeden druh.
Na vyvýšeném pódiu z bufetového pultu, na kraji jídelny, sedělo pět různorodých mágů, každý na své tmavé židli. První, v praktickém modrém kostýmu, seděla sympatická blondýnka s modrými melíry, vedle ní druhý, celkem urostlý mladík s jednobarevným tričkem, na kterém byl obrázek roztomilého medvídka. Vedle třetí, náš nový velitel s monoklem, pak čtvrtý zeleně oblečený mužík, se srandovním kloboučkem, jak z nějakého francouzkého filmu a se světlým strništěm na bradě a nakonec pátá, krásná bruneta s bílými společenskými šaty, které se sem moc nehodily, ale ona v nich dokonale vynikala mezi všemi ostatními.
"No páni!" zvolala jsem nadšeně.
Kolem jídelny se vznášela zvláštní mocná aura. Bylo skoro stoprocentní, že to není způsobeno jen vysokým počtem mágů pohromadě, ale něčím větším, nějakou autoritou.
"Nejsou nějak silní?" zpozorněl najednou Max a hrnul se do jídelny jako první.
Jeho smyslům určitě neunikly zlověstné aury. Podle jejich oblečení, bych soudila, že každý se dokonale specializuje na jiný element, ale něco tu bylo divné...
'Jestli jsou to silní lidé od určitých elementů, tak kde je někdo pro oheň..?'
