Motorkář zmizel z oblasti, kde jsem se nacházela a já konečně mohla používat magii. S obrovskou úlevou jsem se obalila vodou a celá roztřesená se upnula na pomalé ztrácení bolesti.
'Dokáže vstřebat magii... super...' pomyslela jsem si zatrpkle a rozdýchávala jsem poslední známky bolesti po bodnutí.
Poslední dobou se setkávám s hodně zajímavými druhy magie a zajímalo by mě, jakým bláznivým jménem se bude nazývat tahle. Vstřebávací magie zní moc hloupě, tak doufám, že tomu alespoň vymysleli lepší název.
S hlasitým heknutím se mi podařilo dostat ze mě ten otravný kus železa. Netuším, jestli mám stejné bolesti jako normální člověk a ani to moc vědět nechci. Už takhle se to stěží dalo vydržet.
Klekla jsem si a následně postavila. Musím jít pomoct Elle. Podle těch výbuchů, které zde slyším i vidím, to tam nevypadá moc dobře a podle stavu budovy taky moc ne. No... budovou se to už nazvat nedalo...
Takže teď nastává ta těžší část, nebo-li dobelhat se až k polorozpadlé budově. S rukou silně si tisknoucí hrudník a těžkým oblečením nasáklým vodou, jsem se pomalu sunula k rozbitým dveřím budovy. Má chůze se stávala každým krokem pevnější a můj dech se také vracel do normálu. Po chvíli už bylo vše tak jak má být a já jsem měla plno síly, abych mohla bojovat.
. . . (Viz. asi poslední dvě kapitoly Anomálie?)
"Ahoj!" zakřičela jsem ještě za odjíždějícím autem, i když jsem věděla, že už mě neslyší.
"Fajn... od té doby co mě probodl ten motorkář, si toho moc nepamatuju... kde jsou asi ostatní?" přemýšlela jsem už za chůze.
"Elis! Co se tady sakra stalo?" slyšela jsem Maxe z druhé strany parku.
Přiletěla jsem k němu a skočila jsem mu do náruče.
"Čau." špitla jsem potichu s duší neklidnou, kvůli smíšeným pocitům, které jsem měla z téhle zvláštní situace.
"No prosím! Co se to tady stalo?" vyjekl někde v dálce Lambros.
"Měli by jsme dělat, že nic nevíme." usmála jsem se na Maxe.
"Dobrý den, ehm... nevíte, co se tady stalo?" přiletěla jsem k udýchanému mužíkovi.
"J-já to nechápu!" vykoktal zděšeně Lambros a bezmocně rozhodil rukama.
"Tohle je na mě moc! Já tady končím!" dupl naleštěnou botičkou velitel a klidil se odklidit zbytky věcí, které zbyly z jeho pracovny.
Musela jsem se usmát. Myslím, že by to tady moc neprosperovalo s takovým podivínem.
"Hej! To nebylo hezké mě tam nechat!" ozval se za mnou udýchaný Max.
"Alespoň přijde někdo normální..." vzdychla jsem nahlas.
"Co?"
"Lambros to tady psychicky nezvládá." pokrčila jsem rameny.
"A co se tady vůbec stalo?"
"Já ani nevím... ale hodně mě to bolelo." řekla jsem a rukou jsem sjela k břichu.
"Zase tě někdo bodnul!?" zděsil se Max.
"Jo, ale už je to dobrý." zasmála jsem se.
"A ještě..." začala jsem váhavě.
"Co?" vyhrkl dychtivě Max.
"Je tu tak trochu nová rasa. Nebo... nevím to jistě, ale všichni jste leželi jako mrtví a mohl za to nějakej týpek, kterej si furt něco mumlal. Nebyl to Mág... toho se asi bojím nejvíc. A pak jsou tady ti nový..."
"Nový?"
"Jo. Možná sem podle dohody přijedou, tak se dozvíme něco víc." pokrčila jsem rameny.
"Aha... zase jsem o něco přišel..." odfrkl znuděně Max.
"Tak to zkus přestat řešit a pojď se podívat po ostatních, jestli jsou v pořádku." navrhla jsem a táhla jsem Maxe ke škole. No... zbytku školy.
"Tam nesmíte!" okřikla nás profesorka Spear.
"Proč?" nadhodila jsem otázku a nenápadně jsem ji obešla.
"Vrať se!" okřikla mě hlasitě Spear.
Málem mi praskly uši!
"Někde tam jsou naši kamarádi!" mávla jsem nad tím rukou.
"Jsou tam mrtvoly." přitvrdila Spear.
"Co? Kdo?" zděsila jsem se.
"Jedna studentka a dva neznámí lidé."
"Jaká...ehm.... studentka?" polkla jsem.
"To bych vám asi neměla říkat..." zmlkla najednou profesorka.
"Elis! Maxi!" ozvala se Kate.
Ohlédla jsem se za jejím hlasem.
'Takže Kate je v pořádku..., kdo potom..?' přemýšlela jsem.
"Kde je Ella?" napadlo mě najednou.
Profesorka se otočila na podpadku a šla pryč.
"Nechtěla ti to říkat-" začal potichu Max.
"Sakra!" přerušila jsem ho s bolestí.
"Elis! Jsi v pohodě?" vyhrkla Kate.
"Jo..."
"Co se tu stalo? A co bude dál?" objevil se vedle nás Mason.
"To nikdo nedokáže říct." pokrčila nad tím rameny Kate.
