[ LIZZY ]
"Jak jsem se sem dostal! Jak jste mě k tomuhle donutili!?" zakřičel zděšeně Aaron, když se vysoukal z dodávky a znova se vžil do reality.
"No tak! Jednou to přežiješ!" zasmála se Zoe.
"Hej, proč mám z toho blonďáka takový divný pocit?" přerušil hádku Filip a nenápadně ukázal na pohledného, vysokého, blonďatého kluka, který zamyšleně vyšel z vedlejší budovy.
"Prstem se neukazuje!" okřikla ho Laila.
Trochu jsem Filipa chápala, taky mi na něm přišlo něco divného.
"Fajn, tak jsem rád, že vím, kde budeš." ozval se za mnou táta a otřel si pot z čela.
Přece jenom trochu pražilo slunce a nevím proč, ale táta se rozhodl nám vyskládat batožinu.
"Děkujeme!" hvízdla Laila a začala si sbírat svoji hordu věcí.
"Není za co." usmál se na nás ještě táta, když nastupoval do auta.
Nastartoval a prostě odjel.
"Oh... to bylo rychlý." oddechla jsem si.
"Ahh! Lizzy!" ozval se nadšený hlas někde v dálce.
"Eh? Kdo to byl?" ozval se zmateně a zároveň zdrceně Aaron.
"Přece já." zasmála se Elis, která se tady najednou objevila.
"Jak jsi-" otevřel pusu vyjevený Aaron.
"Zapomínáš, že je to mág?" plácla Laila Aarona přátelsky po hlavě.
"Jo..." odfrkl si Aaron.
"To nevadí, zvykneš si." zasmála se Elis.
"No, jak jsem slíbila." řekla jsem a roztáhla jsem ruce v gestu zahrnujícím nás všechny.
"Divím se, že je tady i on." zamrkala udiveně Elis a ukázala na Aarona.
"Hej!" okřikl ji blonďáček a zrudnul vztekem.
"Klid. Teď by bylo fajn najít klíčky." uklidňovala ho Laila.
"Myslíš tyhle?" zeptala se Elis a natáhla ruku s pěti klíči s barevnou cedulkou.
"Jak jsi to-?"
"Skočila jsem pro ně, když jsem si vám všimla." řekla Elis a nejisté se usmála.
'Proč je tak nervózní? Možná proto, že je částečně zaříkávač a nechce, abychom to zjistili?' přemýšlela jsem nad její nervozitou.
"Tak pojďme, začíná se stmívat." hvízdla Laila a nadšeně vykročila k budově.
Všichni si vzali svoje věci a začali se přesouvat. Popadla jsem svůj batoh a zamyšleně se sunula za nimi.
Elis si nás na takovou dálku fakt nemohla všimnout. Filip musel mít pravdu. Elis asi bude z nějaké té části zaříkávač.
[ ELIS ]
Podala jsem všem klíčky a pohledem jsem prozkoumala prosluněný park. Vůbec se mi nelíbila vyhlídka, že bych tam někde měla narazit na Leviho. Přišel mi hrozně vtíravý. Ví, jak se jmenuju, což v některých případech nemusí být dobré. Taky je to zaříkávač, takže kohokoliv může kdykoliv omráčit, ale tím bude ze hry, tak bych se o to moc nemusela zabývat. Měla bych si dávat pozor na to, co říkám, ať už jsem kdekoliv. Teď sem přišlo spoustu nových lidí, a kdo ví, co ještě mají za schopnosti. O zaříkávačích jsme do teď vlastně ani nevěděli a přesně teď o nich víme hodně málo.
'Elis?' ozvalo se mi najednou v hlavě.
"Co?" řekla jsem nahlas a otočila jsem se.
Neuvědomila jsem si, že to bylo v mojí hlavě.
"Já nic neřekl." pokrčil rameny Filip, který z nějakého důvodu nešel s ostatníma.
"Promiň." řekla jsem rychle a čekala, jestli se ten někdo ozve znova, protože jsem si ten hlas nedokázala zařadit.
"Ehm... tak já asi půjdu." pípl po chvilce Filip.
Jeho chování nedávalo smysl. Kývla jsem a zamyšleně jsem tam zůstala stát. Dneska se vůbec všichni chovali nějak divně.
"Oh... konečně odešel." ozvalo se za mnou a z křoví se vyplížil Levi.
"Co tady děláš?" vyjekla jsem.
"Na schodech si mě odehnala, tak jsem chtěl zkusit jiné místo." usmál se Levi a udělal pár kroků vpřed - v jeho případě zbytečných.
"Co chceš?" začala jsem ostře.
"Profesorka ti asi nic neřekla, co?" začal Levi.
"O čem?" zkoumala jsem.
"O zaříkávačích ses už musela dozvědět." mrkl na mě.
"Jestli existují zaříkávači, tak já jsem Helena-" začala jsem větu, ale už bylo moc pozdě na to, abych ji zastavila a nevyslovila.
'Zase se kvůli té větě dostanu do problémů!'
"To jsi neslyšel!" vykřikla jsem hned a znova bych se nejradši zabila. Naštvaně jsem se kousla do rtu, abych zase neřekla nějakou hloupost a na Leviho jsem vrhla nevinný pohled.
"Jak jsem si myslel... kdo ti o nás řek?" zasmál se Levi a vyzvídal dál.
'Něco si výmysly..!'
"Neznáš..." mávla jsem nad tím přesvědčivě rukou.
"Ach jo... beznadějné..." plácl se Levi přes čelo a pohoršeně zakroutil hlavou.
"Max? Aaron? Filip? Laila? Profesorka? Nebo jiný mág?" začal znova Levi se škodolibým úsměvem.
"M-mág?" vykoktala jsem s nepředstíraným údivem. Tenhle blonďáček mě začíná pěkně vytáčet. Nejdříve si tady vyjmenuje půlku nadpřirozených, co znám a pak si tady odhalí jen tak nahlas nějakou rasu!
'Trocha respektu k nadpřirozenu by neuškodilo...'
"Ty to o nich nevíš?" podivil se Levi a nevěřícně povytáhl obočí.
"Oni jsou mágové?" začala jsem se smát.
Ne kvůli větě, co jsem vyslovila, ale Leviho nechápavý výraz byl k popukání.
"Ano." kývl netrpělivě Levi.
"Aha. A co s tím?" naklonila jsem hlavu na stranu a nevinně zamrkala.
"Máš hezký kozy." zašeptal neslyšně Levi a jeho oči se pohnuly.
"Hej!" vykřikla jsem a o pár kroků jsem couvla.
"Klid, to je jenom abych tě přesvědčil." uklidňoval mě Levi.
Teď jsem to nechápala doopravdy.
"O čem?" vyhrkla jsem zmateně.
"Že zaříkávači jsou a ty si jedna z nás." zarecitoval nacvičeně Levi a usmál se.
"To že mi koukáš na hrudník, mě má přesvědčit, že jsem zaříkávač?"
"Tam nešlo o to, jestli jsem se koukal nebo ne, ale o slyšitelnost mého hlasu. Jestli sis všimla, tak jsem neslyšně šeptal." ohradil se Levi a trochu zrudnul.
A teď mi to došlo. Ne jenom, že všechno, co ostatní naznačovali a říkali, byla pravda, ale ještě jsem udělala obrovskou chybu. Kdybych si uvědomila hlasitost jeho hlasu a nereagovala na tu poznámku, ještě teď by všechno bylo v pořádku. Ale zároveň je to výhoda, že se o sobě dozvím víc.
"Aha." vydechla jsem trošku omámeně.
Stále jsem se nevzpamatovala ze svých úvah.
"Heej! Straší ti v hlavě démon nebo-" ozval se za mnou Maxův hlas a rychlé kroky.
Max ztichnul hned, jak si všiml Leviho. Věta, kterou zvolil se moc nehodila do téhle situace.
"Takže ty o nich víš." usmál se vítězně Levi.
Vyvaleně jsem se otočila na Maxe a pak zpátky na Leviho už s klidným výrazem.
"Satanismus je zakázaný?" zeptala jsem se chladně.
Levi hlasitě polkl a o krok ustoupil. Otočila jsem se na Maxe a mrkla jsem na něj. Max nechápavě zakroutil hlavou a přišel blíž. Nedůvěřivě si prohlédl Leviho a nahnul se, že mi něco pošeptá do ucha.
'Sakra! Neříkej nic!' houkla jsem rychle, ale Max mě neslyšel a nadechoval se na větu.
Rychle jsem se otočila a přitiskla jsem své rty na ty jeho, abych zabránila špatnému konci. Max překvapeně vykulil oči, polibek mi opětoval a pak se odtáhl. Vrhl na mě zkoumavý pohled a když mu bylo jasné, že teď nic neřeknu pokrčil rameny a postavil se proti Levimu.
"Nějaký problém?" zeptal se s přátelským úsměvem na rtech.
"Ne." zasyčel Levi a obrátil se k odchodu.
