'Ne... to je blbost.' mávla jsem rukou nad šíleným nápadem a směřovala si to za Maxem, Kate a Charliem.
"Co budeme dělat?" rozplývala se Kate.
"Co takhle nějaký sport?" obrátil se Charlie na Maxe.
"Proč ne?" kývl Max.
"Heej! My jsme tady taky!" upozornila Kate Charlieho menším pohlavkem.
"Můžete jít s námi." ohradil se Charlie.
"Já jdu spát." prohlásila jsem, a abych mému tvrzení dodala na pravdě, hlasitě jsem zívla.
"Vždyť jsme šli spát brzo." namítl rozesmátý Max.
"Kolik vůbec bylo hodin?"
"Co já vím..." zamyslel se Max.
"Jo! My jsme tady taky!" ozval se tentokrát Charlie.
"Já myslím, že my se neshodneme." uzavřela jsem téma.
"No nic... já jdu nahoru, čau." mávla jsem na rozloučenou a vydala jsem se k budově.
'Vážně chtěli něco hrát? Teď? Vždyť to slunko hrózně unavuje!' stěžovala jsem si ospale.
"Ahoj." ozval se pozdrav, který zřejmě směřoval na mě.
Ohlédla jsem se a spatřila toho blonďáka. Jeho - nějak až moc modré oči - se do mě vpíjeli. Nevím jestli se toho jde nějak zbavit, a proto jsem tenhle rozhovor chtěla mít rychle za sebou.
"Ahoj." zamrkala jsem na něj ospale.
"Jiná kantýna než ta v těch troskách tady asi nebyla, co?" zasmál se.
"Ne, nebyla." kývla jsem a rychle jsem spěchala dál.
"Já jsem Levi." zavolal ještě rychle za mnou.
"Elis!" broukla jsem potichu.
'Slyšel? Neslyšel?'
"Elis? Hezké jméno..." slyšela jsem zezadu podlý smích.
"Další pošuk do party?" usmála jsem se potichu.
Jenom jsem doufala, že tohle už neslyšel.
Vyběhla jsem po svých až nahoru a vykoukla jsem na chodbu. U mých dveří stála profesorka Spear. Zamyšleně do nich hleděla a nervózně poklepávala nohou.
Vešla jsem na modrý koberec a pomalu šla ke dveřím.
"Dobrý den." špitla jsem potichu.
Profesorka vzhlédla, a když mě zmerčila, kývla na pozdrav.
'Super... další zaříkávač. Co pořád chtějí?' povzdechla jsem si.
"Potřebujete něco?" usmála jsem se na ni.
"Oh... ano jistě..." zamyslela se profesorka.
"Pojď prosím se mnou." vyzvala mě, když si vzpomněla proč vlastně přišla.
"Ehm... fajn..." pokrčila jsem rameny a beze slova šla za profesorkou.
'Fajn... co mě teď asi čeká? Že by mi odhalila tajemství zaříkávačů, o kterých jsme do teď nevěděli? To by bylo fajn...' zasmála jsem se neslyšně i pro profesorku tomu, jak jsem byla natěšená.
Sešly jsme do spodních pater a přešly k jednomu z pokojů.
"Počkej tady." pokynula mi přede dveřmi a zalezla dovnitř. Dveře nechala pootevřené, takže jsem mohla slyšet, co tam dělá. Stejně jsem většině zvuků nerozuměla.
Za chvilku se vytackala ze dveří s nějakým červeně poškrtaným papírem.
'Hups...' pomyslela jsem si, když jsem zjistila, co to je.
"Mladá dámo..." začala přísně "tvoje známky ze zeměpisu se poslední dobou hodně zhoršily. Měla bys s tím něco dělat." vyprskla a zamávala mi před nosem červenou písemkou.
"D-dobře..." kývla jsem přiškrceně.
"Nechceš chodit na doučování?" nabídla mi hned potom mnohem mírnějším hlasem.
"No..." začala jsem trošku naštvaně, protože chodit na doučování... a navíc, komu by se chtělo? Mám v plánu zlepšování magie a ne zeměpis...
"Takže můžeš dojít hned zítra." usmála se profesorka a zabouchla za sebou dveře.
Zůstala jsem tam opařena stát s otevřenou pusou. Doučování? A už zítra?! Je sice pravda, že moc nevím, kde je Bulharsko a takové - pro mě - bezvýznamné státy... možná bych tam vážně měla jít... nebo ne..?
Zavřela jsem pusu a trošku zklamaně jsem šla pryč. Třeba profesorka Spear není zaříkávač a tam nahoře ji vyrušilo něco jiného než můj pozdrav...
Možné je všechno, takže bych se na to teď měla vykašlat a trošku se jít podívat na ten zeměpis, abych zítra nevypadala úplně neschopná a hloupá.
Ale nemám učebnici. Tu vždycky nosí Max. Na pokoji nebude a abych ho rychleji našla, nemůžu se proměnit na vítr... Asi ho budu muset najít po svých... Abych se přiznala... moc nemám ráda svoje nohy. Přijdou mi zbytečné, když můžu létat a měnit se ve vzduch. Je to mnohem míň namáhavé vzhledem k mému množství magie. Vypadá to, že se budu muset vzdát magie a lenivosti a začít dělat věci jako ostatní.
Hodila jsem tašku za svoje dveře a spěchala jsem do školní tělocvičny.
'Třeba budou tam.'
. . .
[ LIZZY ]
"Ehm... Zoe, nechceš vzít nějakou dodávku?" špitla jsem ohromeně, když jsem viděla tu hromadu věcí, které si ostatní nabalili.
"My nemáme dodávku." pokrčila rameny Zoe.
"Tak to vás asi budu muset odvést tou firemní." ozvalo se za námi.
"Tati? Co tady děláš?" podivila jsem se.
"Chci vědět, kam přesně se chystá moje dcera." usmál se na mě táta.
"Díky za odvoz!" zahlaholila Laila a začala si sbírat batožinu, než jsem stačila cokoliv odpovědět
"Jo, díky." přidala jsem se a následovala tátu k naší garáži.
"Poslyš, jak to tam vlastně máte zařízený?" zajímal se táta.
Teď jsem měla chuť tátovi říct, že tam jedeme jako partička zdegenerovaných super hrdinů chránit svět, ale on by mi stejně nevěřil.
"Neboj. Pokoje jsou samostatný." ušklíbla jsem se na něj a naskočila jsem na sedadlo spolujezdce.
"To jsem rád." zasmál se táta a nastartoval.
Bylo celkem fajn, že už to dál nerozebíral. Přece jsem tady jako nováček a lehce by se mohlo stát, že se podřeknu. I kdyby mi táta nevěřil, pořád by to mohl roznést někam dál a to by asi taky nebylo dobrý.
Pak je tady ta věc s tím stvořením... co to je a kde to je? Je to vůbec někde Oregonu nebo budeme projíždět celé USA a Kanadu? Nebo hůř! Je to někde v Africe!
Někdy bych si ráda řekla, že tohle vážně dělat nechci...
