[ ELIS ]
Rychle jsem Maxe popadla za ruku a táhla jsem ho pryč.
"C-coje?" vyhrkl zmateně a starostlivě se ohlédl.
Také jsem se ohlédla. Už jsme byli celkem daleko od místa setkání a Levi by nás tady nemusel slyšet.
"Tam jsme nemohli mluvit, protože by tě slyšel." řekla jsem potichu a znovu jsem pohledem prozkoumala okolí.
"Chtěl jsem-"
"Šeptat? Slyšel by tě. Je to zaříkávač. Dozvěděla jsem se o nich už při zničení hlavní budovy. Mluvili o nich ti nový. Je to zlý. Oni vědí víc než my..." zahltila jsem Maxe informacemi.
"Myslíš tím tu novou rasu a ty lidi, co měli přijet?" řekl po chvilce Max, co to všechno vstřebal.
"Jo." luskla jsem prsty a kývla jsem.
"A vědí o ohni?" zašeptal Max a ukázal na mě.
Pokrčila jsem rameny. Takhle daleko se náš rozhovor s Levim nedostal.
"Takže se to celé ještě komplikuje, co?" usmál se na mě
Max a pak se nespokojeně podíval na křoví, které bylo vedle nás. Ďábelsky se usmál a pomalu ke mně přešel. Paží si mě přitáhl blíž a políbil mě.
'Co to děláš?'
'Není to snad jasné? Chci ho trochu potrápit.'
'Koho?'
'Ty sis ho nevšimla? Je schovaný tady v křoví.'
'Kdo?'
'Nevím, nikdy jsem ho ještě neodposlouchával, ale má o tebe zájem a to se mi nelíbí.'
'Blbče!' zasmála jsem se a odtáhla jsem se od jeho sladkých rtů.
Obrátila jsem se ke keři, na který se předtím díval Max a natáhla jsem k němu ruku.
"Vzdej se nebo střelím!" zahlaholila jsem se smíchem a napjatě sledovala postavu, která se začala objevovat.
"Ehm... nestřílej!" vyjekl trošku zděšeně Filip a trochu couvl dozadu.
"To jsi ty?" oddechla jsem si a stáhla jsem ruku dolů, ale hned na to mi došlo, co říkal Max.
"Proč mě sleduješ?!" vykřikla jsem a znova jsem k němu výhružně natáhla ruku.
"N-no... j-já..." zakoktal se Filip a trošku mu zrudly uši.
"Už to nedělej!" sykla jsem výhružně a od ruky mi odletělo pár jisker.
"Jasně..." kývl Filip a zkoumavě se podíval na Maxe.
Pak se otočil a zmizel v parku.
"Na mě je lepší všechno!" zasmál se Max.
"Co si sakra myslí?" zasmála jsem se a nevěřícně zakroutila hlavou.
"Za chvíli bude večeře. Možná bychom měli sehnat ostatní, aby jim to nebylo líto." navrhla jsem.
"Koho přesně myslíš tím ostatní?"
zeptal se Max a mávl směrem k odchodové cestě Filipa.
"Samozřejmě, že myslím naši partu!" ohradila jsem se dotčeně.
"Tak fajn. Dáme sraz v jídelně?"
obrátil se ke mně Max.
"A-asi jo..." zašeptala jsem a chytla jsem se za hlavu.
Najednou mi přišlo mdlo. Hlava mi třeštila, v končetinách jsem ztrácela cit a celý svět se se mnou točil. Zatřepala jsem hlavou v domnění, že bolest opadne a zase převezmu plnou kontrolu nad svým tělem, ale ještě se to zhoršilo. Před očima se mi setmělo a začala se mi podlamovat kolena. Nic jsem neviděla, neslyšela, ale cítila jsem, jak mě něco důležitého opouští. Část mě, se kterou jsem do teď žila v harmonii, se dere na povrch. Cítila jsem se slabší. Cítila jsem se jiná. Bolest se stále stupňovala a seskupila se do mého hrudníku.
"Elis!" zakřičel poplašeně Max a jeho prudká slova mě opět vtáhla do reality.
Otevřela jsem oči a natáhla jsem před sebe ruce. Těsně jsem tím zabránila střetu mého obličeje se zemí. Vyplašeně a zmateně jsem zůstala koukat na popraskaný chodník neschopna jakéhokoliv pohybu. Bolest pomalu mizela a něco s ní... něco velmi důležitého.
"Jsi v pořádku?" zeptal se Max.
Sehnul se ke mě na zem a šikovně mě nabral do náruče.
"A-asi jo..." špitla jsem potichu a zamrkala jsem do jeho zářivých očí.
"Tyhle dvě slova už nikdy neříkej!" vynadal mi Max a namáčkl mě na sebe, jako by se bál, že znova spadnu.
"Fajn." kývla jsem zmateně a oprášila jsem si ruce.
"Na tu večeři by jsi se možná měla vykašlat." řekl Max a starostlivě si mě prohlédl.
"Já ti nevím..." protestovala jsem opatrně.
"Odnesu tě na pokoj." řekl aniž by mě vnímal a vydal se směrem k budově.
"H-hej! Co si myslíš, že děláš!" okřikla jsem ho a snažila se vymanit z jeho pevného sevření.
"Nemůžu to nechat být." zavrtěl hlavou Max.
Vzdala jsem dobývání se z jeho sevření a povzdechla jsem si. Už jsme byli skoro u schodů a mě bylo jasné, že tady to jinak nepůjde. Obmotala jsem ruce kolem jeho krku, natáhla jsem se k jeho obličeji a jemně jsem ho políbila. Sledovala jsem jak se tomu Max poddává a pomalu zavírá oči. Několikrát mě opatrně kousl do spodního rtu a začal se přizpůsobovat. Nebylo to v plánu, ale začala jsem se ztrácet. V mysli mi jiskřily jeho modrozelené oči a s jeho tmavými vlásky si pohrával letní větřík. Pomalu se mi zavíraly oči a Maxovi rty si vyžádaly moji plnou soustředěnost.
A to byl ten problém.
"Ehm, ehm... Jdete na večeři?" odkašlala si Lizzy a popošla trošku blíž. Nějakou záhadnou náhodou jsem zaslechla Lizzyin hlas a odtáhla jsem se od něj.
"Promiň..." usmála jsem se na ni a seskočila jsem ze zaskočeného Maxe.
"Nemáš horečku?" zeptala jsem se jí, když jsem si ji pořádně prohlédla.
Byla celá rudá a vůbec nevypadala moc dobře.
"Ne nemá horečku..." zašeptal neslyšně Max a rukou se plácl přes čelo.
"Na tu večeři jdeme, ale hodláme sedět s KAMARÁDY." řekl rychle Max a nepřátelsky zdůraznil poslední slovo.
"Eh... fajn. Tak zatím." mávla na nás Lizzy a obešla nás velkým obloukem.
"Bude v pořádku?" ohlédla jsem se za ní.
"Jo... bude. Jdu sehnat ostatní." ujistil mě rychle Max a zmizel na schodech.
Otočila jsem se na patě a pomalu si to směřovala k budově s jídelnou. Hlavou se mi honily myšlenky na onu záhadnou bolest. Měla jsem pocit, jako by jsem měla v hrudníky nezacelenou ránu, která stále krvácí.
Přiložila jsem si na to místo ruku a pevně ji sevřela v pěst.
'O něco jsem přišla...'
