[ ELIS ]
Levi se bez dalšího slova zvedl a odešel. Pomalými kroky přešel ke dveřím, naposledy se na mě podíval svýma světle modrýma očima a zmizel na chodbě.
Jak to věděl? Bylo to kvůli tomu, že je zaříkávač? Má něco společného s profesorkou, ležící tady na zemi?
Otázky se mi honily hlavou a já na ně nemohla najít odpovědi. Jak bych taky mohla na něco přijít, když jsem momentálně byla vystrašená až k smrti. Přece jenom je hodně divné, když potkáte sympatického kluka, který vás začne otravovat, jsou kolem něho záhadná slova a otazníky a pak zemře učitelka, jakoby na jeho povel. To už vás donutí, ztratit k němu sympatie.
V jídelně jsem zůstala prakticky sama, až na pár lidí sedících u stolů, stejně vyvaleně jako já, ale já jsem na tom byla mnohem hůř. Venkovní podněty jsem nevnímala a uzavřela jsem se do sebe společně se strachem, který ve mně tahle situace vyvolala.
Nemohla jsem se pohnout a ani nic říct. Vlastně jsem ani nechtěla, jen... jen to chtělo chvíli času a můj mozek se zase zapne.
Sledovala jsem nehybné tělo. Proč umřela? Vypadala zdravě. Může za to normální věc nebo v tom má prsty magie? Nic ničemu nenasvědčovalo.
Povzdechla jsem si a obličej schovala do dlaní. Můžu za to zase já?
"Už nejde zachránit. Byla bez své magické síly moc dlouho." promluvil dívčí hlas a já musela vzhlédnout, abych si ho mohla zařadit.
Nad profesorkou se skláněla Laila a prohlížela si ji. Hodně z blízka. Kolem ní stáli ostatní. Aaron s klidným výrazem, Filip se zadumaným, Lizzy s vystrašeným, Zoe s naštvaným.
"C-co se jí stalo?" zašeptala tiše Lizzy a svým pohledem se koukala do toho prázdného na zemi v mrtvolně bledém těle.
"Někdo-"
"Něco" přerušila Lailu Zoe "jí doslova vysálo magickou energii, v jejím případě černou magii."
Její bílé zuby nervózně, ale pevně stiskly rudý ret a její tmavé oči se podívaly na mě.
"Vyvolej ji." přikázala přísně a pokynula hlavou, aby svým slovům dodala na důrazu.
Bylo mi jasné, že mluví o mé černé magii, ale je dobré, aby si byli stoprocentně jistí, že ji umím ovládat?
"Nepřemýšlej nad důsledky a udělej to." vyzvala mě znovu.
Obavy jsem hodila za hlavu a obklopila jsem se černou magií, jako to dělám vždy.
"Dobrá iluze." usmál se Aaron a vzduch kolem něj, jakoby se lehce rozzářil.
Od něj proti mě vyšlehl slabý, skoro neviditelný, paprsek světla a zabodl se do černé hmoty, která mě obklopovala. Temnota kolem mě se začala rozplývat a já najednou necítila žádnou magii.
"Co-"
"Je chytrej." přerušil mě Aaron naštvaným zavrčením.
"Je to chytré." opravila ho Zoe.
"Není to jedno? Takhle nám vymře celá rasa..." uklidňoval jejich hádku Filip a přitom se na mě starostlivě díval.
"Ráda bych se zasmála nad vašimi nechápavými výrazy, ale radši to dělat nebudu. Lizzy, je ti asi jasné, že bychom sem nejeli jenom kvůli hloupému slibu." začala vysvětlovat Zoe a významně se podívala na Lizzy, která jen stroze kývla, že si vše plně uvědomuje "Jsme tu taky kvůli, no teď nevím jak to nazvat, ale tahle bytost pohlcuje černou magii, kterou vlastní zaříkávači. Tou bytostí je nejspíše ten nenápadný blonďáček, který se tváří jako někdo, kým není."
Levi. Levi zabíjí zaříkávače. Ale proč?
"Existují bytosti, které ke svému životu nutně potřebují magii. Jsou to ty bytosti, které se s ní narodily. Mágové, dlaci, démoni, zaříkávači a vládnoucí. Někteří lidé se přidají k těm takzvaným alchymistům, kde se jim magie propůjčuje a někdy se to trochu zvrtne. Člověk se stane na magii závislý a poté ji pohlcuje z bytostí, které jsou s magií v souznění. Už předtím jsme nějak tušili, že se to alchymistům vymkne z kontroly a na svět vypustí tyhle věci."
Aaron si jen naštvaně odfrknul a špičkou nohy poposunul profesorčino tělo.
Nejradši bych na něj zakřičela, ať to nedělá, ale něco mě donutilo to neudělat. Místností se prohnal zvláštní chlad, který mě na několik chvil úplně ochromil.
"Fuj!" vykřikl Aaron, takovým zvláštním tónem, který připomínal něco mezi zděšením a bolestí.
Klesl na zem a pevně si svíral tepnu na noze, kterou šťouchl do těla. Pořád ji pevně svíral a nepřestával u toho fuňet námahou. Pořád fuňel, ale nikdo mu nevěnoval sebemenší pozornost kromě mě a Lizzy. My jsme na něj jenom vystrašeně koukaly. Nikdo mu nepomohl. Nic. Jen si ho všichni měřili pohledem.
"Co se stalo?" vykřikla jsem v domnění, že ostatní proberu ze stavu nic nedělání a začnou něco dělat. Vypadali totiž, že tomu rozumí a nepotřebují se tím zatěžovat.
"Aarone!" vypískla skoro ve stejnou chvíli jako já Lizzy a natáhla k němu ruku.
"Nedotýkej se ho." řekla klidně Zoe a pevně zmáčkla její ruku v předloktí.
Už jsem to nemohla vydržet a přilétla jsem blíž k nim, těsně vedle Laily. To sebou mírně cukla a ustoupila ode mě. Nechala jsem to být a podívala jsem se na Zoe, která ještě před chvílí vypadala, že všemu, co se tady děje rozumí.
"Dotkl se tě někdo po tom útoku?" zeptala se s chladným výrazem na tváři a zvláštním naštvaným úšklebkem.
Zamyslela jsem se. Sakra. Jediný, kdo se mě dotkl, byl Max.
"Max." kývla jsem rychle a pohled zaměřila na Aarona, který se začal zvedat.
"Měla bys ho jít zkontrolovat." zachrčel potichu Aaron a vzhlédl ke mně.
Jeho pokožka byla pokryta vystupujícími žilami, které byly černé jako uhel. Pavoučí síť se mu táhla po viditelné části rukou až nahoru ke krku přes obličej, do nyní tmavých očí, které byly jakoby bez výrazu. Nic neříkající černé studánky.
"A-aarone?" vyvalila na blonďáčka oči Lizzy.
Jeho vlasy nyní od kořínků začínaly nabírat tmavě hnědou barvu postupně až ke konečkům.
"Já budu v pohodě. Ale ten hezounek by to nemusel přežít." uchechtl se a lehce se podlomil v kolenech, s bolestivým výrazem ve tváři.
