Military ||Larry Stylinson||

Díl 18.

,,Stylesi, všechno v pořádku?" ptal se mě generál u snídaně. Jen jsem přikývl a dál si hleděl své černé kávy a věru zajímavě vypadajících toastů.

,,Jde o toho kluka?" ptal se dál. Jen jsem si povzdechl a zadíval se před sebe. Jasně, že jde o něho.

,,Jen je mi líto, že mu někdo z mé čety ublížil a ještě že mu ten šmejd od Keogha roztrhal svaly."

,,Díval ses na záznamy z pokoje?" Překvapeně jsem se na něho podíval a jen záporně pokroutil hlavou. ,,Chtěl ho tam asi znásilnit a ještě si stihli uštědřit pár ran, než na Tomlinsona stoupl."

,,Znásilnit?"

,,Večer se na to podívej."

,,Jo, rozhodně. Proboha, ještě že je Payne pryč." Povzdechl jsem si pro sebe. Rychle jsem dojedl svou snídani, abych se šel podívat, co se dělo včera večer v pokoji 28. Jen co jsem zapnul video, přeskočil jsem na čas, kdy se to dělo, abych nesledoval jen prázdný pokoj, nebo něco zbytečného, chci jít k věci.

Zpozorněl jsem, když Louis došel do pokoje, kde Liam už byl. Není tady zvuk, ale obraz stačí. Lehnul si do postele a Liama si nevšímal. Najednou se ale Payne zvedl a šel k Louimu, na kterého si... sedl. Sednul mu na hruď. Čekal jsem, že ho Louis shodí, ale nečekal jsem, že pak Liam shodí Louiho tak ubohým chmatem, jako ho chytit zrovna za poraněnou nohu. Nevypadlo to ale, že by ho shodil Liam, ale bolest v noze, neboť se hned skácel k zemi a držel se za stehno.

Zvedl se mi až žaludek, když vytáhl péro a strkal ho mému Louimu do obličeje, když si na něho znovu sedl, opět na hruď. Louis se ale i přes jasnou bolest pod ním otočil na břicho, aby se ho zbavil. Snažil se dostat na kolena a nějak mu utéct, Liam ho ale znovu dostal k zemi a otočil na břicho. Nechápu, jak ho napadlo, že nejlepší znehybnění bude mu šlápnout přímo na stehno a do rány. Tenhle záznam je už poslaný k soudu, za tohle ho musí odsoudit, spravedlivě odsoudit.

Celý den jsem to měl v hlavě a večer si to pouštěl stále dokola. Musel jsem se jít projít. Odešel jsem na ovál, kde jsem vytáhl mobil z kapsy a musel zavolat Louimu. Ne si s ním o tom promluvit, jen ho slyšet a vědět, že je v pořádku.

,,Ahoj zlato." Hned mě hezky pozdravil a mým celým tělem se prohnal klid. Posadil jsem se na lavičku a jen si frustrovaně promnul čelo.

,,Ahoj Lou. Jak se máš? Byl jsi u doktora?"

,,Byl. Mám to znovu vyšetřené, ale nemohli s tím udělat nic víc, než mi to znovu sešit a převázat. Mám mít nohu pořád v dlaze, abych zbytečně nehýbal svaly a ony stihly znovu srůst. Kdo ví, za jak dlouho budu chodit o berlích..." Povzdechl si, což jsem udělal i já.

,,Třeba se to za ty dva týdny zlepší a budeš mít berle. Ale co doma? Není to tam přeci jen lepší než tady?" usmál jsem se pro sebe nad tím, jak se rozčiloval, že nechce domů.

,,Ehm... tak mimina stejně pořád brečí, takže se moc nevyspím. Někdy bych k nim tak rád došel a prostě je přebalil nebo něco, ale nemůžu se ani postavit, takže musím čekat, až za nimi někdo dojde. Je frustrující být tak imobilní."

,,Já vím, lásko. Ale za pár dní přijedu, budeme spolu. Někam si zajedeme."

,,Jo... Můžeš si zapnout kameru? Rád bych tě viděl."

,,Klidně, ale jsem venku na ovále, ale jsem pod lampou." Jen jsem upozornil, než jsem zapnul kameru a dal audio nahlas.

,,Ahoj." Hned mě znovu pozdravil, ale teď s tak širokým úsměvem. Vidím, že je už v posteli, asi je v ní celý den, ale teď už vypadá připravený jít spát. Kéž bych byl s ním.