Military ||Larry Stylinson||

Díl 11.

Louis

Znáte ten pocit, když po pořádné kalbě usnete u někoho na podlaze a probouzení je horší než smrt? Tak tak se cítím teď. Je noc, nebo mám pořád zavřené oči, nevím. Umřel jsem v tom lese? Cítím tlak na své ruce, vlastně to není tlak, ale druhá ruka někoho jiného. Nepatrně jsem s tou rukou pohnul, to hned vyvolalo reakci oné osoby.

,,Lou? Jsi vzhůru?" šeptal ten jediný, kterého si můj mozek pamatuje a teď ostře vybavuje. Pokojem se najednou rozlilo teplé, oranžové světlo z lampičky, nacházející se na mém nočním stolku. Kde to jsem? Tady jsem nikdy nebyl.

,,Nezvládl jsem to." šeptl jsem poníženě. Chtěl jsem být ten nejlepší, ale místo toho mě museli najít a zachránit.

,,Zlato, to není pravda. Zvládl jsi to moc dobře. Toho, kdo tě postřelil jsem už vyloučil, už ti neublíží. Pamatuješ si něco z toho?" Sotva jsem držel víčka otevřená a on má už tolik otázek. Za to zlato se ale budu snažit.

,,Kolik je hodin?" Zamumlal jsem a chytil pevněji jeho ruku.

,,Kolem páté ráno, vzbudil ses rychle. Ale znovu k tomu, pamatuješ si, co se stalo?" Hladil mě po vlasech, ale nemůžu mu úplně odpovědět, pamatuju si jen útržky z toho všeho.

,,Bylo kolem šesté, asi, blížil se večer, když mě nějaký voják napadl a střelil do nohy. Křičel jsem o pomoc, nechtěl jsem tam umřít, ale nikdo mi nepomohl, pak už si nic nepamatuju." Snažil jsem se vzpomenout kdo to byl, ale tvář jsem neviděl, vím ale, že se u mě nikdo ani nepozastavil...

,,Jak dlouho jsi byl postřelený a při vědomí?"

,,Tak deset minut." Vyznělo to spíše jako otázka, ale myslím, že to opravdu bylo těch deset minut, možná i míň.

,,Takže jsi tam od zhruba šesti večer ležel na dešti a v blátě. Našli jsme tě až ve dvě ráno. Byl jsi tam zkurvených osm hodin!"

,,No tak, nerozčiluj se. Teď bych si spíš než křik zasloužil objetí, hm?" Unaveně jsem se na něj usmál a už k němu natáhl ruce. S evidentně frustrovaných povzdechem si ke mně stoupl a hned se sklonil, aby mě objal.

,,Bolí tě ta noha?" zamumlal mi do krku, ale díky bohu se ještě neodtáhl. Spíše mě ještě pevněji objal, až mě malinko nadzvedl, čímž mě mohl hladil po zádech. Více jsem se vložil do jeho medvědího objetí a podrbkal ho ve vlasech. ,,Ani ne, je to v pohodě. Teď se cítím moc dobře." Možná jsem malinko lhal a ta noha mě bolela, ale momentálně to bylo naprosto vedlejší. Odtáhl jsem se hlavou od jeho krku, abych se na moment mohl zakoukat do jeho smaragdů, jsou vždy tak nádherné. Abych nevypadal jak podivín, že na něj jen čumím, dal jsem mu hned pusu, kterou on sám více protáhl.

,,Nechceš si na chvilku přilehnout?" šeptl jsem mu do rtů. Znovu mě položil do postele a nalehl na mě, samozřejmě opatrně. ,,Hey, myslel jsem vedle mě." Uchechtl jsem se žďuchl ho do hrudi, aby si lehl tam kam má. Taky se jen uchechtl a lehl si vedle mě. Trochu jsem se posunul, ale stejně jsem se k němu hned na to přitulil. Ruku, na které jsem mu ležel hlavou, měl položenou až na mé hrudi, já jsem ji ale vzal do té své a propletl si s ním prsty. Tu druhou, kterou jsem nevěděl kam strčit, jsem mu položil na stehno, musím ležet na zádech, takže se ho aspoň víc dotýkám.

,,Ani nevíš, jaký jsem o tebe měl strach." řekl najednou do naprostého ticha. Zaklonil jsem hlavu, a taky ji pootočil, abych se na Harryho mohl podívat. On se ale koukal jen na naše propletené ruce.

,,Myslel jsem si, že umřu." Uchechtl jsem se nervózně, ale chtěl jsem to odlehčit tím, že si z toho už budu dělat jen srandu, Harrymu to k smíchu ale zrovna nebylo. ,,Ale jsem v pohodě, vidíš? Mám jen malou dírku v noze."