Military ||Larry Stylinson||

Díl 14.

Louis

Zítra je víkend a Harry mi nabídl, že bychom spolu mohli jet do jeho bytu, kde během roku sem tam je, aby nebyl neustále na základně. Samozřejmě jsem na jeho nabídku souhlasil. Od našeho prvního sexu se k sobě ale chováme trochu jinak, líp. Hazz se neustále mazlí a nějak mi lichotí, cítím se milován. Jsme si najedou i o dost bližší a nepřijde mi, že ho znám jen tak krátkou dobu. Je jako můj nejlepší kamarád a přítel dohromady. Když jsme sami, tak se spolu smějeme každé blbosti, co ten druhý řekne, dokonce se směju i jeho vtipům, které jsou příšerné, ním ale vyřčené znějí skvostně. Děláme si ze sebe srandu, nadáváme si, ale jen v dobrém. Zároveň si ale i prokazujeme to více než přátelské sžití. Každá nevinná urážka byla zakončena pusou a každá pusa na dobrou noc znamenala francouzák na dobrou noc. Tak moc se těším, až spolu celé dva dny budeme sami. 

Už dokážu celkem chodit, o berlích samozřejmě. Stále necvičím, ale to se teď snad dá pochopit. Je pátek, hodina do konce a taky do večeře. Mrzí mě ale, že mi dali berle a Harry mě už nemůže nosit, aby se ho náhodou neptali, proč mě nosí, když už mám berle... Zároveň mi ale vadí i to, že nemůžu cvičit. Chtěl bych být zase aktivní a Harrymu ukázat, že jsem dobrý voják.  

Ah, konečně skončili. Hned jsem se postavil a s pomocí berlí šel Harrymu naproti, o i on šel naproti mě. Nevím, jestli je to někomu divné, že se mnou Haz je tak blízko a jde se mnou do budovy, ale je mi to tak nějak jedno. Jedno mi to bude asi do té doby, dokud nebudou problémy. Belhal jsem se vedle něj, když jsme pomalu šli na večeři. Viděl jsem na něm, že by se chtěl přitulit, celý den bez doteku a bez pořádného mluvení nás vždycky frustruje a večer je to o to intenzivnější. Teď ale ještě musíme vydržet večeři a už dneska se můžeme nějak nenápadně vypařit. Já už mám zabaleno, takže stačí, když si sbalí Haz a konečně spolu vypadneme.

Konečně jsem si zase sedl, takové kulhání je náročné. Harry mi sice donese večeři, ale sedět se mnou nemůže, aby to nebylo podezřelé. Musí sedět s ostatními vedoucími, což je daleko ode mě. Já sedím u volného stolu a pochybuju, že si za mnou někdo sedne. Pomalu jsem jedl a přemýšlel, co budeme u Harryho asi dělat. ( ͡° ͜ʖ ͡°) Mohli bychom se projít po městě, kde bydlí. Kde vlastně bydlí? Večer budeme jenom spolu a ráno se probudíme do nového dne s tím, že můžeme být celý den spolu a klidně i viditelně pro všechny.    

Z mého přemýšlení mě vyrušil neznámý hlas. Okamžitě jsem se k němu stočil pohled a pohlédl na nějakého kluka, nevím, zda je straší nebo stejně starý, ale nevypadá nějak nesympaticky. 

,,Ahoj, mohl bych si přisednout?" 

,,Jasně, však vidíš, že jsem tady sám." Uchechtl jsem se a rukou mávl k celému volnému stolu, kde by mělo sedět šest vojáků, dle šesti židlí u kulatého stolu. No... většinou jen já zaberu celý stůl, ale já nikomu nebrání si sem sednout, jen nikdo nechce. Kluk s havraními vlasy a malinko snědší pletí si sedl za mnou a hned se pustil do jídla. 

,,Ty jsi tady nový? Nikdy jsem tě tu neviděl." započal jsem taktně konverzaci a pokrčoval i ve večeření, abych pak mohl být s Harrym. Mimochodem, nedívá se na mě teď moc pěkně.  

,,Ále ne, jen dělám trochu bordel a schválně mi trest dávají během jídel, prý abych se poučil, ale já si umím jídlo ukrást, takže je mi to u prdele. Dneska jsem byl ale asi hodný, když jsem tady." Musel jsem se usmát nad jeho nonšalantností. Už od pohledu vypadá trochu jako ten problémový klučina, ale proč by mu dávali za trest hladovku?

,,Co vlastně děláš tak hrozného, že ti odpírají jídlo?"

,,Jen trochu porušuju pravidla, kradu jídlo, cigarety, chlast, tady je ale i drzost hrozný hřích. Ale poslyš," sklonil se ke mně blíž, aby nemluvil tak nahlas. ,,mám u sebe i doping a nějaké ty látky, které tě nabudí. Jsi kus, kdybys chtěl, tak ti něco dám. Pokoj 103."