Military ||Larry Stylinson||

Díl 9.

Harry

Je zvláštní, jak rychle jsem se sžil s tady tím malým prckem. Nikdy, ani když jsem byl s kamarády, jsem nedokázal klidně spát v jejich přítomnosti, s Louim je to ale úplně jiné. Dokážu spát a dokonce dobře, takže se teď ráno cítím perfektně vyspaný. Doufám, že i Louis, jelikož máme pro všechny čety prvního ročníku překvapení, které v noci propukne.

,,Dobré ráno." zavrněl jsem spokojeně, když jsem ho pozoroval se probouzet. Tak roztomile se mračí. Ještě do toho si zívl a protřel si oči, nedokázal jsem v sobě udržet aw a prostě jsem to řekl.

,,Dobré ráno." Zamručel a znovu zavřel oči.

,,Vstáváme, už zvonil budík, který značí, abyste to tady opustil, veličenstvo." Mám tak dobrou náladu, třeba je dneska nebudu tak honit a dáme si klidný den. Zase jen něco zamručel. Vjel jsem mu pod svetr, abych ho mohl polechtat na žebrech, to ho probudí. Okamžitě se rozesmál a chtěl mě odstrčit. ,,Harry, nech toho. Už vstávám, už vstávám."

Musel jsem ho odtud vyhodit, aby se náhodou s nějakým velitele nestřetl na chodbě, ještě líp, kdyby ho viděl vycházet přímo z mého pokoje jen ve svetru a ponožkách, trenky jdou sotva vidět. Chtěl jsem ale, aby i on byl v klidu a měl dost času se převléct a následně jít na snídani.

Jakmile odešel jsem si ještě chvilku lehl, ale už jen koukal na strop. Tento prváček je zajímavý. Nechtěl jsem ležením dále ztrácet čas, proto jsem se převlékl, umyl si zuby a šel dolů na snídani. Vzal jsem si jen jablko, jelikož jsem hlad nějak nepociťoval, a opřel se o stůl, abych dohlížel na řád v jídelně, dneska mám službu.

Postupně se sem dostali snad všichni a byl tu dost hluk, ale tak... je tu plno dospělých kluků, tak co čekám. Procházel jsem kolem stolů a všichni blízko mě vždycky zmlkli, fajn pocit. Šel jsem kolem Louiho a všiml si jeho rudých tváří, doufám, že jsem důvod já, jinak budu snad i žárlit. Pomalu jsem se otočil a šel zpět.

---

Záměrně jsem jim dnes nedával moc zabrat, jelikož zítra od rána toho budou mít až nad hlavu. Navíc, zítra to vypadá na déšť, takže si to opravdu užijí. Dneska jsme tedy jen běhali, dělali trochu té gymnastiky, pak ještě nějaké překážky, ale opravdu to bylo odlehčující. Problém nastal, když ke mně Louis večer zase přišel. Dneska se mnou spát nemůže.

Chvilku jsem s ním byl, aby na mě nebyl napučený, pak jsem ho ale musel poslat do pokoje, protože musím k velitelovi. Vypadal, že mi to sežral, proto jsem do postele ulehl opět s čistým svědomím. Dneska ho opravdu tady nemůžu nechat a není v tom nic osobního.

Louis

Nevěděl jsem, co si o tom vyhození z pokoje mám myslet, ale asi má opravdu něco moc důležitého. Aspoň jsme spolu byli teď do noci. Vklouzl jsem tedy do svého pokoje, kde Liam už chrápal. Co nejtišeji jsem si lehl a už šel taky spát. To dnešní odlehčení nebude bezdůvodné a zítra nás Harry asi zničí.

Zakutal jsem se do deky, přitulil se k polštáři a do chvilky usnul. Tady jste rádi za každou minutu spánku.

---

Prudce jsem se posadil, když můj klidný spánek narušil ohlušující zvuk sirén. Můj mozek ještě sice napůl spal, ale věděl co dělat. Hned jsem na sebe navlékl výstroj a jakmile jsem byl plně nachystaný, vyběhl jsem ven z budovy ven na areál. V chodbě bylo už plno vojáků, kteří měli stejnou cestu jako já, takže jsem se ven dral společně s nimi.

Jakmile jsem se nadechl čistého vzduchu, místo se uvolnilo. Venku je ještě tma, vždyť je jedna ráno... Podle sluchu jsem našel Harryho, který kohosi komandoval. Automaticky jsem chtěl přijít úplně k němu, přitulit se a zeptat se, co se děje, mé ospalé já. Díky bohu jsem si rozvzpomněl, že je to nás plukovník, proto jsem si stoupl do pozoru a čekal, za co všichni dostaneme kapku.

,,Jsme tu všichni?" řečnicky se otázal, když nás počítal. ,,Fajn, rychle do vrtulníku. Utíkejte!" Polekaně jsem se na něj podíval. Ono se opravdu něco děje, nebo je to jen zkouška? Několik čet se narvalo do jednoho vrtulníku, až tu bylo nedýchatelně, to ale nemůžu srovnat s pocitem poté. Jakmile se vrtulník zvedl, žaludek se mi hnusně sevřel. Tohle jsem nečekal hned druhý týden.

Letěli jsme snad půl hodinu, možná déle, možná méně, nějak se mi to zkresluje jak špatně se tady cítím. Jak mrtvoly jsme vylezli z vrtulníku, ale museli jsme být opět v pozoru. Všechny čety, co byli v jednom vrtulníku má evidentně na starost Harry, jelikož další velitele nevidím, asi letěl vždy jen jeden.

,,Pozor! Všem přeji krásné ráno, nejspíše jste zažili nejkrásnější probuzení svého života. Ani pusinkování od vaší drahé polovičky vás tak dokonale nevzbudí, není tomu tak?!" Křikl po nás. Tak bych ho dneska klidně mohl vzbudil, ale pokud je mu tohle milejší... ,,Dnes máte misi. Každý hraje sám za sebe a teď nemáte žádné přátele. Nevíte kde jste, ale ve vnitřní kapse bundy máte mapu. Modrý bod je vaše nynější poloha, červená je základna, takže cíl. Přeji vám hodně štěstí. Kdo to zvládne má u nás čest a patřičnou odměnu, kdo ne, čeká ho buď trest nebo ošetřovna. Čas máte do konce tohoto dne, pokud někdo nepřijde do půlnoci, vyhlašuje se pátrání. Pohov a dejte se do toho! Na zapískání se začne."

Srdce mi bije jak splašené. Tohle je přesně to, proč jsem na vojnu šel. Ten adrenalin a nebezpečí. Začíná pršet, to bude den. Jakmile se ozvalo zapískání, všichni jsme vytáhli mapy a vyběhli správným směrem, pár vojáků běželo opačným směrem, ale jak Harry řekl, teď nemáme přátele. Všiml jsem si, že je tady jen první ročník, ale zároveň úplně celý.

Podle mapy mám teď běžet stále rovně, až dokud nenarazím na nějaké rozcestí. Ve tmě se to dost těžko odhaduje, ale snad běžím rovně. Za sebou jsem uslyšel vrtulníky, plukovníci odlétají, teď jsme tady opravdu jenom my.

Vběhl jsem do lesa, ale stále tady byla jen jedna vyšlapaná cesta, kudy se dalo bez problému běžet. Se mnou tudy běželo i plno dalších vojáků, takže doufám, že běžíme správným směrem. Chtěl bych se do cíle dostat mezi prvními, jen abych u Harryho měl větší respekt a on mě i v očích viděl trochu líp.

---

Postupně jsme se všichni rozdělili, jak si každý myslel, že běží správně. Ani já asi neběžím správně, ale podle mapy bych teoreticky měl, kdo ví... Abych nezapomněl zmínit, už se blíží večer. Myslel jsem, že touhle dobou už budu na základně, ale kupodivu mi ještě pořádný kus chybí.

Z toho neustavičného deště je mi ukrutná zima, ale běhání mě celkem zahřívá, proto stále běžím. Znovu jsem si vytáhl mapu a zadíval se do ní, kdybych se tak dlouho nedíval, asi bych se na základnu i dostal... Už jsem si myslel, jak jsem daleko, že mi to všechno jde jak po másle, to by mě ale nějaký voják nemohl chytnout pod krkem, zrovna ve chvíli kdy studuju mapu, a na nohu nezamířit pistolí.

,,Co to sakra dě- Ah!" Vystřelil, doufal jsem, že to neudělá. Bolestně jsem zaúpěl, zhroutil se na zem a hned se snažil zastavit krvácení. Nevím, jestli to je nějaké plus, ale kulka proletěla skrz, takže aspoň nezůstala ve mě.

Křičel jsem a pokoušel se kohokoliv zastavit, ale nikdo se na mě ani nepodíval, natož že by měl zastavit. Sundal jsem si bundu, mikinu a následně tričko, abych si jím tu ránu zavázal a utěsnil, nechci tady umřít. Bundu jsem si i s mikinou znovu oblékl, abych nenachladl. Krev ze mě stále valila, ale aspoň už ne tak moc.

Zhluboka jsem dýchal a stále koukal kolem sebe, někdo mi přeci musí pomoct. Už jsem ztrácel naději... Prohledával jsem bundu, jestli v ní někde není ukrytá třeba vysílačka, ale nikde nic není! Jsem v koncích.

Věděl jsem, že pokud teď zavřu oči, je konec, ale nevydržel jsem to a podlehl temnotě, která mě vábila do své bezbolestné náruče.