Military ||Larry Stylinson||

Díl 12.

Harry

Všechno jsem si to už naplánoval a zařídil. Dneska budeme vevnitř v něco jako tělocvičně, kde bude sebeobrana i mnohem lepší, než venku na dešti. Hlavní je ale to, že bude Louis s námi, v teple a pohodlí. Ráno jsem ho ale chvilku musel nechat samotného v pokoji, jelikož jsem musel vstát dřív, abych to v tělocvičně připravil a my se pak nezdržovali.

Evidentně mu moje nošení nevadilo a ještě se i přitulil, a to i když jsme šli zrovna jídelnou nebo chodbou. Je tulivý jak kotě. Nesl jsem ho rovnou do, budeme tomu říkat tělocvičny, kde jsem ho posadil na lavičku, která byla jen kousek od nás. Navíc, až se budou prát mezi sebou, přisednu si k němu. Ještě než sem přišli vojáci jsem mu dal malou pusu a šel pro všechny, oni vlastně neví, kde tato hala je.

Automaticky se v pozoru postavili vedle sebe do řady a upřeně hleděli před sebe. První dny jsem je trápil mým chozením, teď už se mi nechce, nováčky je ale vždycky sranda trochu trápit.

,,Dneska máme sebeobranu, takže si hned po rozcvičení uděláte dvojice a začneme. Teď si dejte dvě kolečka." Tleskl jsem na povel, aby vyběhli. Jsou to velká kolečka, proto jsem šel k Louimu na lavičku. Sedl jsem si do co nejvíce nenápadné polohy, než jsem promluvil. ,,Nebudeš se tady nudit? Přeci jen, ta doba je dlouhá."

,,A co bych asi tak dělal sám na pokoji?" Odfrkl si a koukl na mě. Chtěl jsem to nějak odlehčit, jelikož je evidentně frustrovaný a asi i naštvaný z nynější situace. Jak bych to ale mohl zlehčit? Opředl jsem se zády o lavičku a na odpověď jeho otázky pokrčil rameny.

,,Já nevím, třeba honil, nebo si čistil boty." Neprojevil jsem ani známku vtipu a on mi to sežral.

,,Srovnáváš moc pěkné věci, Hazz, ale mně se tady líbí. Mimochodem, honit jsem si mohl i na ošetřovně." Drcl mě do ramene, radši bych dostal pusu. Jen jsem se tomu argumentu uchechtl. Najednou mám potřebu se ho stále dotýkat, ale nemůžu, což mi to hodně stěžuje a budu si to muset večer o to víc vynahradit.

Vojáci už dobíhali, proto jsem musel od Louiho odejít, abychom započali se sebeobranou, ale ještě napřed rozcvička. Zase jsem si stoupl před všechny a začal se protahovat.

Jakmile jsme byli dosti protaženi, přivolal jsem si k sobě jednoho podobně velkého vojáka jako já. Trochu polekaně na mě koukl a stoupl si tak metr ode mě.

,,Zkus mě složit na zem." řekl jsem jednoduše. Koukal na mě jako na blázna, ale viděl jsem, jak už přemýšlí, jak to udělat. Najednou se rozběhl, oběhl mě a skočil mi na záda, k tomu mi dal ještě hlavu do kravaty. Se mnou to ale ani nehlo.

,,Co děláš proboha?" Sundal jsem ho ze sebe a zase nás dostal do postoje jako před tím.

,,No... myslel jsem, že mě neunesete."

,,Tak to ses hodně mýlil. Unesl bych i Ricka." To jsem nechtěl. Rick je ten "buřt" v četě a určitě si z něj všichni dělají srandu, já jsem nechtěl. ,,Promiň Ricky, to nemělo vyznít nějak zle." Otočil jsem se na něj se štěněčím pohledem. Jen se na mě usmál a přikývl. Mám rád tento typ lidí, nehrají si na frajery a jsou rádi, když se na něj třeba jen usměju nebo vyjdu vstříc, proto jsem se tak rychle zamiloval do toho modrookého kotěte. Zamiloval? ,,Zkus to tedy znovu." řekl jsem zase vojákovi před sebou.

Zase ke mně prudce přiběhl a chtěl mě složit na zem chycením pod krkem a podkopnutím noh, já jsem ho ale poslal k zemi mnohem rychleji. Zkoušel to znovu a znovu, ale vždy skončil na zemi. Vyzval jsem jiné vojáky, ale nikdo nebyl lepší. Kdyby byl Louis v pořádku, sám bych ho teď vyvolal a asi si nebyl jistý, jestli ho zvládnu. Je tak mrštný a rychlý, že by mě opravdu možná složil.