Military ||Larry Stylinson||

Díl 8.

Louis

V noci jsem se musel od Harryho bohužel vyplížit a jít do svého pokoje, abychom se aspoň trochu vyspali a ráno každý vstávali tam, kde jsme měli. Sice jsem toho moc nenaspal, ale vstal jsem o deset minut dřív, jelikož jsem se nemohl dočkat až zase uvidím Harryho, i když budeme mít tu debilní gymnastiku. Třeba budeme večer zase spolu.

Precizně jsem si narovnal uniformu, nebo výstroj, nebo co to je. Jde se ještě na snídani, sakra. Takže jsem bundu sundal a narovnal si černé tričko, které jsem zakasal do kalhot. Sekne mi to. Obul jsem si boty a měl stále plno času. Má teď Harry čas? 

Je ještě před budíkem, proto jsem se tiše vyplížil z pokoje a potichu klusal do plukovnické a velitelské části budovy. Po chvilce jsem usoudil, že tišší budu bez těchto těžkých bot, proto jsem je pohotově sundal a teď už jsem mohl i běžet. Stále jsem se rozhlížel kolem sebe, ale nikde nikdo, díky bohu, asi všichni ještě spí.

Tiše jsem zaklepal na jeho dveře, ale nikdo neotvíral. Plukovníci by měli mít otevřeno, kdyby někdo něco akutně potřeboval, třeba jako já teď jeho. Tento fakt mě popostrčil k tomu chytnout kliku a zkusit, jestli je otevřeno. Je. Pro sebe jsem se usmál, když jsem spatřil Harryho spát zakutaného v peřině. 

Opatrně jsem vešel dovnitř a ještě opatrněji zavřel dveře, nechci ho vzbudit, ne takto. Nakračoval jsem k němu a boty, které jsem si sundal, jsem položil vedle postele, samozřejmě potichu. Mohl jsem tady klidně zůstat spát, ale asi je lepší, že jsem šel. 

Je odkrytý, takže to mám hned jednodušší. Sedl jsem si na něho a sklonil se k jeho tváři, abych ho mohl celého popusinkovat a tím ho i vzbudit. Něco zamručel, než pootevřel oči. 

,,Dobré ráno, plukovníku." zavrněl jsem a pohladil ho po sametových tvářích. Malinko se na mě pousmál a dlaně asi samovolně přesunul na má bedra. ,,Dobré ráno." Zachraptěl a panebože, jeho hlas po ránu... Kéž bych ho jen mohl poslouchat každé ráno. Pusu jsem už směřoval jen jeho rtům a on mi to i opětoval. 

Přitulil jsem se k němu blíž. I když stále ležel, objal jsem ho kolem krku a zabořil se mu ke stejnému místu. Taky mi to po chvilce vrátil a objal i on mě. Cítím se tak jinak, tak líp, když ho objímám, je to ale můj plukovník proboha... Tento fakt mě od něho ale nijak neoddálil a spíše jsem ho stiskl ještě pevněji. 

---

,,Dejte si kolečko pro zahřání a pak bude nástup na trávníku." Rozezněl se jeho hluboký hlas celým placem a my na povel vyběhli. Jsem fotbalista a ještě k tomu jsem býval jeden z nejlepších, proto jsem trochu přidal a teď už běžel úplně první a tím i rychleji mířil k Harrymu. Koukal se mým směrem, vlastně asi našim vším, ale můžu to brát tak, že se kouká jen na mě, no ne?

Jakmile jsem byl skoro v cíli ohlédl jsem se za sebe a všichni byli kus za mnou.

,,Zase první, Lou." Mlaskl si spokojeně, když tady ještě nikdo nebyl. Chtěl jsem mu nějak odpovědět, to už ale dobíhal zbytek vojáků, proto jsem musel jít na ten trávník, aby nikdo nic nepostřehl. Stáli jsme v nástupu a i v pozoru. Harry pomalu šel před námi, takže jsem si mohl prohlédnout jeho krásný profil. 

Toto jeho chození není ale nikdy moc příjemné, dokonce ani mě, jelikož musíme stát vzorně v pozoru a skoro ani nedýchat. Kouká nám zblízka do obličeje a ani nechci vědět, co si myslí. Někdy je fakt děsivý, ale když jsem ho viděl ráno tak ho dál takto v tmavém stínu vidět nedokážu, byl tak sladký. 

Dneska oslovil jen pár lidí, takže jsme mohli jít na tu blbost dřív, což není zrovna pozitivní. Nařídil nám velké rozestupy a sám si stoupl před nás, jako klasický učitel tělocviku na základce. Začal předcvičovat a ukazovat nám rozcvičku, prý abychom si něco nenatáhli, přitom jsme ale minulý týden vydali pořádný výkon a to bez rozcvičky. I tak jsme ale poslouchali a napodobovali všechno, co udělal.